Článek
Moje plány? Spát, jíst, obstarat vše živé v dosahu našeho bytu. Tisíc a jedna dětských pus. Mám splněno. Hlavně si nedávat žádné výzvy! Předem vyloučit zklamání z nerealizovaných cílů a nenaplněných očekávání. Jeden z mých mateřských hacků, není zač.
Dny jsou často buď dobrý nebo šílený, a tak balancuju jen na těhle dvou pólech. Jakékoli další výzvy s radostí přenechávám všem ambiciózním feministkám, co jedou děti, manžela, kariéru, vždy v poměru deset k deseti. Gratuluji.
Jasně, že chci být s ním. Chci, i když tělo říká, jdi spát (už od oběda). I když se možná jeden z nás z nějakého super banálního důvodu urazí a práskne dveřmi (ani omylem, děti spí, znovu uspávat je nikdo nechce!). Je to ve mně zaryté. Je to ryzí.
Můžu se na to spolehnout. A na co se dnes jde spolehnout? Že máslo bude za týden dražší? Ne, vajíčka.
Plán neplán, rozumíme si přece i beze slov. Takže sraz na pohovce. Samozřejmě volíme nějaký sofistikovaný, prudce originální a vztah upevňující program. Ale co čert nechtěl, tlačítko ON na ovladači stále svítí zeleně. Zase Všechnopárty z roku 123. Netflix? Na co že tam všichni pořád koukáte? Jedna z našich nejčastějších otázek. Bez odpovědi.
Rezignujeme. Ještěže máme ty naše starý filmový pecky napořád (rozuměj: externí disk).
Za seznam našich nejsledovanějších filmů se tak trochu stydíme oba dva. Ale pšt.
Známé scény, pohoda u deky, někdy alko, jindy chipsy, nejčastěji oboje. Proč troškařit.
V téhle šedi večera jsme to ale přesto my. Film plyne a naše řeč stejně tak. Glosujeme den. V tom bezpečném přístavu pohovky máme prostor na cokoli. Ve víně je pravda nebo spíš někdy tolik potřebná kuráž se vyslovit. Osvobozuje. Vždyť je to tak jednoduchý. Jen být spolu, nemít plány a hlavně žádný očekávání. Co ty, co já.
Končí to všelijak. Spí jeden. Spí oba. Zkrátka večer v tichém souznění. Tak a teď ať mi někdo vyvrátí, že tohle není ideální závěr dne v duchu: jsme dokonalý pár.
Anebo taky vážně.
Jsme málo. Jsme dost? Kdo by se neptal, když doba káže všechno jen ne tuhle všednodennost přiznávat. Musíme přece zažívat highlighty. Maledivy. Dojemná vyznání ve feedu. Pugéty. Miluji tě po tisící.
V únavě a stereotypu, v debatách o ničem, schoulení pod dekou, jako by nám snad bylo o pár dekád víc. Může být i v tomhle láska?
Chci doufat, že někdy míň je víc. Pochybovat je žádoucí. Mít na programu jen prostý klid tolik osvobozující. Jistota. To taky není málo.
V těch nejobyčejnějších večerech se nejvíc potkáváme.
A přesně tam…
Láska zůstává.
