Článek
Tak co, kolik jich tam dneska bude a který? Běžnou typologii známe asi všechny. Diktátorky versus respektující. Svačinářky – eko bio versus brumík a zmrzlina. Vyřízený, sluníčkový, ukřičený. Kelišky. Upravený, neupravený. V leginách je nejlíp, hlavně když je dítě jako ze žurnálu (čti Zary nebo Lindexu).
Směska tak různorodá, a přesto nás spojuje nic a všechno zároveň. Jsme na jedné lodi. Jsme na jednom písečku.
Vídáme se pravidelně, i když velice rády děláme, že se vidíme poprvé. Hodiny se nenápadně pozorujeme, hodnotíme, soudíme a odsuzujeme. Ta má to, a tamta zase tohle. Výměna manželek live.
Tak co, už mluví, chodí, oblíká se sám? Kolik mu je? Nejčastější věty, aneb jak dostat matku do konverzační pasti o dětech, ze které není úniku. Jasně, že to nesnášíme. Na hřišti jsme týdny vlastně náhodou, hlavou pořád na půl v práci, v plánech, v nákupním seznamu nebo ve včerejší hádce.
Do téhle mama divize jsme se přece nikdy nechtěly dostat. Ale je to návykový a vtahuje to rychleji, než čekáš.
Matky vymetačky všech hřišť a tomu podobných míst. Být jednou z nich? Dřív noční můra. Teď často tak osvobozující pocit. Ani ony nejsou dokonalý. Křičí, nadávají, ustupují, poučují, zakazují. Jsou naštvaný, jsou nepřítomný, otrávený, nešťastný.
Vidím to. Slyším to. A najednou to chápu.
Že jsem to odsuzovala? Rozhodně. Ale počáteční pohoršení obrousil zub času. A přišlo překvapivé souznění.
Jsme v tom spolu. Je to naše safe place. Tady jsme doma.
Plácáme se v těch svých životních karambolech, ale stejně děláme to nejvíc, co tady a teď dokážeme. A že má sousedka o dvě kila míň, pár tisíc navíc a manžela v pět doma? Čert to vem. Štěstí si musí každá najít ve své vlastní bublince.
Milujeme. I když s chybama.
Milujeme. Protože někdy je to děsivě krásný. Protože v dojetí někdy zůstáváme beze slov.
My, mámy ze hřiště.
Zas a znova.
Láska zůstává.
