Článek
Jasně, vztahy jsou téma plné patosu a kýče. Všichni jsme láskou šílení, hlavně rodina forever a my se opravdu bereme na celý život. Je to krásný, úžasný, jsme soulmates a nám to určitě vyjde. My to fakt chceme, uděláme pro sebe maximum, můj manžel je jinej, mě by nepodvedl, my si důvěřujeme, my se milujeme, my jsme dokonalí. Jasně! Jenže co když je otazníkem jen to, jak dlouho v tomhle nezlomném přesvědčení budeme žít a za jak dlouho si přiznáme, že zrovna my tohle nejsme. Ostatně možná ani nikdo kolem nás, jen je tak neuvěřitelné tabu říct to v situaci, kdy jsme ještě stále spolu a spolu chceme být i dál.
Jsem manželka, jsem ve vztahu a není to vždycky lehký. Copak je to jen fráze? Vždyť to všichni žijeme, tak proč o tom nemluvíme? Proč se vlastně o tom všem skrytém za dokonalým soužitím našich životů v páru nikde nepíše, nebloguje ani nepodcastuje? Všichni jsme si souzení, pak se v totálním míru a jak jinak než bez dopadu na děti rozcházíme, spolupracujeme, zůstáváme kamarády, vždyť je to otec mých dětí, nikdy o něm nebudu mluvit špatně… Jasně! Chceme to všichni, jen ta realizace nějak neviditelně pokulhává. Připustit to, smrtelný hřích.
Ale co když nechci? Být fake, být instagram friendly, sdílet to hezký, vždyť na tu realitu stejně nechce nikdo koukat… Jenže tenhleten svět, kde já jsem my a my jsme krize, nepochopení, výčitky a zklamání, kde je tolik prostoru, že ho žádné reels nepobere, žádná faceapp nepřekryje, ani tisíc slov mu nikdy nebude dost. Tak přesně v něm, tady a teď, je čas nebát se mu čelit a prostě začít psát. Protože tohle téma, život sám, láska v realitě našich všedních dní, prostor potřebuje. Ne až to bude za náma a zase se budeme milovat, ne až zjistíme, že se k sobě fakt nehodíme a jdeme od sebe, ne až budeme plní prozření a pocitu, že teď máme recept na každou další krizi. Prostě jen tady a teď v tom, co život právě přináší. Dnes, zítra, za měsíc.
Tak o tom to tady bude. Ne o tom, jaké by to mělo v páru být, ale o tom, jaké to je. A že i přes ty všechny krize…
Láska zůstává.
