Článek
První pohled, záblesk čehosi, snad myšlenky v hlavě, co proletí tak rychle, že zůstane jen pocit. Chuť zažívat to dál. Možná to bylo to ono, možná jsme byli jen dva ve věku, kdy už nebýt sám je nutnost a vrána k vráně - však to znáte.
Dva extrémní protiklady se potkaly a bylo to opojný. My všechno zvládneme, nám patří svět. My se milujeme tou naší sofistikovanou láskou, která nemusí být jednoduchá, o to pevnější ale je. Fakt? A co když ne?
Reality check.
Okamžiky fascinace a jisker střídaly blesky jako z nebe, pálí a prostě je nechceš. Nebyli jsme mladí a stejně, nevěděli jsme nic. Jeden o druhém, sami o sobě. Vztahy byly za námi, přesto ten náš, totál rare, jsme si nedokázali představit ani v těch nejdivočejších snech.
Chtěli jsme být tak moc dokonalí, že jsme zapomněli na to být takoví, jací opravdu jsme.
Buď sám sebou. Jaká fráze. Jenže co když je to ten největší životní úkol a klíč ke štěstí zároveň. Ale je to cesta. Kráčíš. Jsi, jaký jsi. Bojuješ za nejlepší verzi sama sebe. Dáváš maximum, bereš minimum, to je přece láska. Odpustit, prominout, nevidět a hlavně, věřit v happyend.
Kéž bychom byli víc sobečtí. Kéž bychom se snažili míň přizpůsobit. Kéž bychom měli odvahu riskovat objevení svého já tím druhým. Prezentovat svoji horší verzi, svoje zlozvyky, hranice, životní otazníky.
Měla jsem pořád v hlavě, buď kontrolovaná, tajemná, nic nechtěj, on k tomu teprve dozraje, vydrž, příště už si toho všimne, jednou tě pochopí, příště už zareaguje tak, jak potřebuješ. Nebo jsem možná fakt věřila v ten největší vztahový omyl, že ho prostě změním. Jak absurdní.
Ale hlavně. Měla jsem víc mluvit a míň poslouchat.
Nedělat nic ve snaze se zalíbit. Nic a nic a nic. Pořád jsem jen nasávala jeho pohled na život s naivní představou, že pak přece budu DOKONALÁ.
Pro něj, pro sebe, pro celý svět.
Jenže kdo měl vědět, co vím teď?
Jasně, že tehdy stačila jen chemie a zamilovanost byla klíč ke všemu. Ale možná to všechno mohlo být jinak. Možná mě poznal v jakémsi virtuálním světě, kde nemám strie ani celulitidu, výkyvy nálad, kde bezdůvodně nebrečím a dokážu přiznat, že už mám dost. Proč jsem si nedovolila ukázat svoje bláznivý já, co skáče do hromady spadaného listí, přestože se tisíc lidí dívá. Vždyť je to jen okamžik. Nechci si ho nechat vzít.
Poznali jsme se, i když jsme se nepoznali.
I přes skrytost našich pravých já jsme totiž poznali to nejcennější, že k sobě patříme.
Udělali jsme chybu? Byla jsem tehdy fake? Jasně, dnes už bych byla jiná. Všechny minulé přešlapy jsou ale pro nás dva výzvou do dalších dní. Protože zamilovanost se promění v lásku. Láska má tisíc podob, milion fází. Někdy musíš jen chtít ji vidět.
Vždyť oba víme… Láska zůstává.
