Článek
„Jaká je tvoje pozitivní vlastnost?“
„Jsem empatická.“
Super… Jak jinak, jak originální.
Na empatii jsme všichni experti s červeným diplomem z pěti univerzit. Tak schválně? Neřekli byste to o sobě? Já mám fakt odhad na lidi. Dokážu se do nich vcítit. Poznám, co potřebují. Ty si to jen myslíš, ale já fakt! Mamka to říkala…
Kdo není empatický, jako by nebyl. Jenže největší problém je, že čím víc to vykřikujeme, tím menší pravda to je.
Jak mi empatie zabila vztah?
Já si o sobě (skromně!) myslím, že jsem empatická. Můj manžel to má stejně. Jsme dva dokonalí empatici, kteří se shodou prazvláštních náhod topí v domněnkách konstruovaných, jak jinak, s ohledem na toho druhého. Neustále popíráme sami sebe v bláznivé naději, že děláme to nejlepší pro sebe navzájem. Jsme přece empatičtí!
Kam nás to dovedlo?
„Vím, co si myslíš, ani to neříkej.“
„Že jsem se tě vůbec ptala, bylo mi to hned jasný.“
„Vůbec s tím nezačínej.“
„To seš celej ty.“
Nevinné fráze. Všichni je známe. Nedokážou tolik zranit. Ale je za nimi jediné: čekání.
Až přijde. Až se mě zeptá. Až si všimne. Až pochopí, co křičím beze slov.
Ale nepřichází nic. Jen ticho. Prázdno.
A začíná ti v hlavě kolotoč pochybností.
Nevidí to? Nevnímá mě? Nezná mě?
Nemiluje mě?
Bolí to. Omluvíš to jednou, dvakrát, stokrát… Jenže pak už je konec všem měla jsem, kdybych a tenkrát.
Tady a teď čelíš tomu, že tvoje A je pro něj B, tvůj smích je pro něj výsměch a tvoje slzy jsou kalkul, manipulace, vydírání.
Vždyť přece musí vědět, jak se zrovna cítím… Vždyť má ten doktorát z empatie a tvou kamarádku měl přečtenou po pár minutách.
Bojíme se? Vyjádřit se? Projevit se?
Milion souvislostí, vyšlo mi z nich jediné:
Řekni to. Napiš to. Já a ty nemůžeme být rozdílnější. Jeden muž, jedna žena, empatie v rovině našich eg funguje na jedničku. Za jejich horizontem jsme ale ztracení.
A tak jsem snad konečně pochopila.
Co neřekneš, jako by neexistovalo.
Co nepojmenuješ, nejde druhému uchopit.
Co nepocítíš navenek, cítíš jen ty sám.
Buď čitelná. Buď srozumitelná.
Pokud to nedokážeš, sama nevíš, kdo jsi.
A tak křičím jak o život, kým jsem, co chci a co potřebuju. Drhne to děsně. Ale už vím, že žádná moje nevyřčená pravda nemůže být rozpoznána.
Jsme jen tam, kam se pustíme a kde si dovolíme být.
Musím být čitelná.
Teprve pak mi můžeš rozumět.
Teprve pak… láska zůstává.
