Článek
Autorka vychází z rozsáhlých dat a vědeckých studií, které ukazují, že ačkoliv čelíme vážným environmentálním problémům, většina z nich je řešitelná, v některých oblastech již dokonce bylo dosaženo významného pozitivního pokroku. I pro kriticky naladěného čtenáře je potěšitelné, že Ritchie problémy nebagatelizuje, ale spíše se vždy snaží nabídnout vyvážený pohled. Kniha se podrobně věnuje sedmi oblastem, které se týkají různých aspektů životního prostředí. Patrná je snaha ukázat, že ne všechno je tak hrozné, jak by se někdy z titulků novinových článků či prohlášení ekologických aktivistů, ale i přírodovědců, mohlo zdát. Tématy knihy jsou: znečištění ovzduší, klimatická změna, odlesňování, potraviny, ztráta biodiverzity, plasty v oceánech a nadměrný rybolov. Proč zrovna tyhle problémy? To bohužel vysvětleno není. Autorka opakovaně konstatuje, že environmentálních výzev je spousty a změna je nutná, současně upozorňuje, že je potřeba jednat na základě faktů, nikoliv strachu. S tím lze souhlasit. Dokonce je skvělé, že kniha dává naději také všem, kteří na sobě pozorují příznaky environmetálního či klimatického žalu (úzkosti), který se lavinovitě šíří zejména mezi mladší generací a který je definován jako psychologická reakce na ztráty způsobené změnou klimatu nebo ničení životního prostředí.
Na druhou stranu však nejednoho čtenáře může napadnout, že všudypřítomný optimismus autorky může ve výsledku vést přesně k opačnému cíli – předložená data vytržená z celkového kontextu mohou čtenáře ukolébat a vytvořit u nich mylný dojem, že řešení environmentálních problémů není zase až tak naléhavé. Například v České republice jsme dlouhodobě svědky bagatelizace či vytěsňování aktuálních rizik spojených se změnami klimatu, zcela běžný je i hlasitý odpor občanů či mnohých politiků i ke konzervativnějším návrhům. V této perspektivě se také kniha Hannah Ritchie jeví jako umírněná a už vůbec ne aktivistická. Autorka v mnohém spoléhá na tržní řešení a technologický pokrok, její volání po hlubších změnách téměř absentuje, i když na různých místech přiznává, že systémové změny budou nezbytné. Konkrétnější pak už ale není. Spíše je ve čtenáři vyvolán pocit, že stávající ekonomický systém je bezproblémový a k řešení budou stačit jen drobné korekce, například v oblasti uhlíkových daní. Kdo ale tyto změny prosadí, už autorka nerozvádí, neupozorňuje ani na manipulativní lobbistické skupiny či těsnou provázanost všech subsystémů nebo komplikovanost mezinárodního vyjednávání a tzv. „národních zájmů“. Zřejmé ani není, jakým způsobem bude dosaženo klimatické spravedlnosti, kdo a jak to bude financovat. Osobně mi také chyběl třeba hlubší ponor do problematiky dopravy.
I přes tyto výhrady a rizika je kniha Není to konec světa cenným příspěvkem do debaty o klimatické změně a může být hodně inspirativní. V mnohém totiž opravdu platí autorčino tvrzení, že strach a beznaděj vedou k apatii, zatímco naděje motivuje k činu. Jako užitečné se mi kupříkladu jeví demaskování některých módních „pop-ekologických“ spotřebitelských přístupů, které ve výsledku nemají téměř žádný význam (např. užívání papírových brček, papírových nákupních tašek nebo nekritický nákup lokálních potravin). Mnozí z nás například ve snaze chovat se „ekologicky“ chodí (nebo spíše jezdí svými osobní automobily) nakupovat k farmářům nebo do různých bezobalových bio-prodejen, ovšem zároveň rezignují na daleko důležitější a efektivnější snižování osobní uhlíkové stopy. Jako by jim stačilo zajet si koupit jakýsi novodobý odpustek. Hannah Ritchie přitom na základě tvrdých dat ukazuje, že z hlediska individuální spotřeby je daleko důležitější omezovat jízdy osobním automobilem, spotřebu masa nebo třeba méně létat letadlem. V knize jsou k tomu připraveny grafy, třeba ukazující, kolik tun emisí skleníkových plynů ušetříte ročně, když se vzdáte SUV (3,6 tun), auta (2,4 t), přejdete na rostlinnou stravu (2,2 t), vynecháte transatlantický let (1,6 t), budete nakupovat zelenou energii (1,5 t), přejdete na elektromobil (1,2 t), vzdáte se i elektromobilu (1,2 t), vynecháte středně dlouhý let (0,6 t), budete prát ve studené vodě (0,25 t), sušit prádlo bez sušičky (0,2 t), recyklovat (0,2 t) atp. Jen z tohoto výčtu je vidět, že možností, jak přispět svou troškou do mlýna, je hodně. Zároveň je ale jasné, že nezbytně nutné jsou i systémové / politické zásahy, které půjdou tomuto individuálnímu snažení naproti (rozvoj kvalitní veřejné dopravy, zpoplatnění externalit, kompenzace vyšších výdajů nízkopříjmovým apod.). Jen tak se budeme moci přiblížit autorčinu cíli – stát se „první generací, která vytvoří udržitelnou planetu“. K tomu ale bude podle mého názoru potřeba nejen onen pozitivní až idealistický přístup založený na tvrdých globálních datech, ale také trochu toho aktivismu a alarmismu. Další informace o knize včetně ukázek najdete třeba na stránkách nakladatelství Jan Melvil.
(Hannah Ritchie – Není to konec světa / Not the End of the World; vydáno v ČR: 2024, nakl. Jan Melvil)
