Článek
Jeho kniha nazvaná Vládci jídla je fascinující zejména svým hlubokým analytickým ponorem, kdy Liberti vyráží na nejrůznější místa po celém světě, aby sledoval více či méně viditelné nitky propojující globální trh. Postupně tak rozkrývá až neuvěřitelné příběhy produkce vepřového masa, sóji, tuňákových konzerv a rajčatového protlaku, a zároveň ukazuje, jak se z nich staly komodity, jejichž hodnota se měří výhradně schopností generovat zisk nadnárodních firem, které označuje jako „kobylky“. Tyto společnosti se podle autora zaměřují pouze na svůj profit a na to, aby ho dosáhly co nejrychleji. Proto intenzivně, jak píše Liberti hned v úvodu knihy, „využívají zdroje až do jejich naprostého vyčerpání, a jakmile jsou s jedním místem hotovi, přesunou se jinam, zrovna jako hejno kobylek.“
Liberti kombinuje investigativní reportáž s prvky nevšedního cestopisu. Sleduje trasy potravin napříč kontinenty, mluví s farmáři, dělníky, obchodníky i experty. Výsledkem je mozaika, která odhaluje paradox moderního potravinového systému: čím více je globalizovaný, tím méně rozumíme tomu, co jíme.
Autor vysvětluje, jak se skutečné potraviny mění v abstraktní položky na burzách, kde o ceně rozhodují algoritmy a spekulace, nikoliv skutečná hodnota práce nebo stav přírody. Silný je například příběh obchodu s rajčaty, kdy se čínský koncentrát v Itálii pouze přebalí a s prestižní nálepkou „Made in Italy“ se vyváží dále – třeba do Afriky, čímž paradoxně likviduje zemědělství v rozvojových zemích. Liberti postupně velmi plasticky vykresluje systém, který je sice efektivní v generování zisku, ale naprosto neudržitelný z hlediska ekologie či lidské důstojnosti.
Liberti svou knižní reportáž s kapitolami nazvanými jako Říše vepře, Sója bez hranic, Moře v konzervě a Pulp Fiction: Historky z rajčatového podsvětí napsal už přibližně před deseti lety. Nabízí se otázka, kam se globální producenti potravin za tu dobu posunuli. Obávám se, že se nic moc k lepšímu nezměnilo. Zrovna včera jsem se při nákupu rajčatového protlaku zaměřil nejen na výrobce, ale i na zemi původu surovin. A opravdu – konzerva byla vyrobena v Itálii, ale země původu červených plodů byla označena vágním nápisem „EU a mimo EU“. Je tedy docela dobře možné, že jsem si koupil zpracovaná rajčata ze západní Číny, o kterých Liberti tak barvitě psal.
Ukázky z knihy:
„Pak, když procházíme kolem stroje, na kterém se pohybují konzervy připravené k naplnění, vezme kousek tuňáka a dá mi ochutnat. Dám si ho do pusy a zarazím se: vůbec nijak nechutná, připadám si, jako bych žvýkal karton. Duran sleduje můj zmatený výraz a začne se smát. „Už chápeš, proč přidáváme sůl a olivový olej?“ Žlutoploutvý tuňák – který má začerstva lahodnou chuť – je průmyslovým zpracováním přeměněn na jakousi bezbarvou kaši bez chuti. Zmrazení a dvojité vaření ho připraví o veškerou chuť a tu je nutné mu vrátit. To je další důsledek přeměny tuňáka na komoditu: je třeba ho produkovat co nejvíce, co nejrychleji a co nejefektivněji, přičemž se udržuje standardní kvalita, což v podstatě znamená zbavit rybu její původní chuti a dát jí jinou, průmyslovou.“
„Když to shrneme: Brazilci využívají svou půdu k produkci sóji, kterou konzumují industriálně chovaná prasata přivezená do Číny ze Spojených států; Číňané využívají své venkovské oblasti k produkci rajčatového koncentrátu, který bude exportován do Afriky nebo poslouží jako základ pro kečup v hamburgerech prodávaných fast foody jako McDonald’s po celém západním světě – a které začínají být populární i v Číně. Postup modelu se zdá být nezastavitelný…“
„Systém, který maže regionální rozdíly, vede k vytváření stejných potravin po celém světě, jež se balí tam, kde jsou nejnižší výrobní náklady. Snem kobylkových společností je svět, kde venkov není ničím jiným než jednou velkou továrnou na potraviny přepravované kamkoli bez obchodních bariér. Mají jakousi dystopickou představu měst plných spotřebitelů, krmených potravinami pocházejícími z druhého konce světa. Hlavními poraženými tohoto modelu jsou drobní zemědělci, od producentů sóji z Chej-lung-ťiangu, kteří jsou zlikvidováni konkurencí z brazilského vývozu, po zemědělce z Ghany, které zruinoval italský a čínský koncentrát. Nebo také zemědělci ze Sin-ťiangu, nuceni produkovat rajčata pro zahraničí, protože to po nich požadují ping-tchuan a velké nadnárodní společnosti, které po nich chtějí suroviny. Ale poraženými jsme také my, spotřebitelé, nuceni jíst čím dál více standardizované potraviny, vyráběné průmyslově a za nespravedlivě nízké náklady; klamáni představou, že je to jediný způsob, jak čelit výzvám rostoucí světové populace, a podváděni lákavou perspektivou hojnosti potravin neustále dostupných za nízké ceny, aniž bychom jakkoli brali v úvahu, jakou sociální, environmentální a kulturní cenu za to budeme muset v dlouhodobém horizontu zaplatit, a že v této hře nakonec skončíme jako poražení úplně všichni.“
Stefano Liberti - Vládci jídla. Absynt, edice Prokletí reportéři, 2025
