Od deníku ke svědectví: Ženská zkušenost v současné literatuře

Příběhy ženských hrdinek začínají často ve chvíli, kdy přestanou plnit očekávání svého okolí. Italsko-kubánská autorka Alba De Céspedes ve svém Zakázaném deníku z padesátých let (u nás vyšel až předloni) tematizuje samotné psaní jako akt sebepoznání, osvobození či dokonce vzpoury. Valerie, hlavní hrdinka příběhu, si začne tajně psát deník. To, co začíná jako nevinný záznam každodennosti, se postupně mění v neúprosnou analýzu rodinného prostředí, které ji svazuje. V deníku, který sepisuje tajně po nocích, je zcela upřímná, píše ho bez vnitřní cenzury. Nově si tak uvědomuje určité nelogičnosti, třeba že „náš vnitřní život pro nás má ten největší význam, a přesto musíme neustále předstírat, že ho prožíváme jen tak mimochodem, s nadlidskou suverenitou.“

Podobně hluboký a nečekaný pohled do nitra nabízí dánská autorka Tove Ditlevsen. Její román Tváře nás zavádí do mysli spisovatelky procházející duševní nemocí. Hranice mezi realitou a halucinací se stírá, ale podstata zůstává stejná – je to boj o zachování vlastní tváře a integrity v prostředí, které od ženy vyžaduje především funkčnost. Od Ditlevsen doporučuji i výbornou Kodaňskou trilogii.

Současná evropská próza se však nezastavuje u historické reflexe, ale řeší i aktuální dilemata spojená s tělesností a zodpovědností. Verena Kessler v knize Eva otevírá palčivé téma dobrovolné bezdětnosti v kontextu klimatické krize. Skrze osudy několika žen zkoumá, jak moc naše rozhodnutí o budoucím životě ovlivňuje strach z konce světa. Na existenciální strunu, ovšem v mnohem izolovanějším a psychologicky hutnějším tónu, naráží i Ivana Dobrakovová. Její román Pod sluncem Turína je precizní studií úzkosti a osamělosti cizinky v italském městě, kde se banální situace mění ve vnitřní drama.

Velké dějiny se v ženské literatuře často zrcadlí skrze intimní zkušenost dospívání nebo přežití. Lea Ypi ve své oceňované autobiografické próze Svobodná: Jak jsem dospívala na konci dějin podává svědectví o pádu stalinismu v Albánii. Popisuje své rodinné prostředí a také to, jak se formuje identita dívky v momentě, kdy se pravdy, jimž věřila, ze dne na den zhroutí. Kniha je výborná nejen díky osobní rovině, ale také svým ironickým tónem, kterým Ypi nešetří ani při popisu nastupujícího kapitalismu: „Krize se dala předpokládat, ale lidi beztak strávili celý život přinášením obětí ve jménu lepších zítřků. Teď už to mělo být naposledy. S pomocí drastických opatření a dobré vůle se měl pacient z šoku brzy zotavit a začít si účinků terapie užívat. Hlavně co nejrychleji. Milton Friedman a Friedrich von Hayek nahradili Karla Marxe a Friedricha Engelse takříkajíc přes noc.“ Jak se ale později při čtení dozvíte, šoková terapie moc nepomohla a v Albánii se v roce 1997 rozpoutala občanská válka. Jednou z hlavních příčin byl krach podvodných investičních společností založených na pyramidových schématech.

Ještě radikálnější podobu ženské síly ukazuje Hanna Krall v reportážním románu Srdcový král. Skutečný příběh Izoldy Regensbergové, která prošla hrůzami holocaustu, aby zachránila svého manžela, je fascinujícím důkazem toho, že ženské hrdinství může mít až obsesivní, nezničitelnou podobu. Kniha je silná nejen příběhem, ale i svým zpracováním. Krall píše úsporně až stroze, věcně, popisně, bez patosu. Lze dokonce vystopovat prvky ironie. Nevzdává se ale detailů, které vyprávění činí uvěřitelným a naléhavým.

Zatímco Krall píše o přežití v extrémních podmínkách, francouzský autor Édouard Louis se v knize Monique na útěku vrací ke své matce. Popisuje její pozdní osvobození z pout násilnického prostředí a bídy. Je to hold ženě, která se ve středním věku rozhodla „znovu narodit“ a vzít si zpět svou důstojnost. Téma úniku a hledání nového směru zpracovává i dánská minimalistka Helle Helle. Její hrdinka v románu Hafni vypráví se vydává na cestu autem po Dánsku poté, co se rozhodla ukončit manželství. Je to text o zastávkách, jídle i o tom, jak těžké je někdy začít mluvit sám za sebe. Helle Helle také v této knize vystavěla příběh, který působí všedně a zároveň umí vystihnout celou škálu životních pocitů, včetně banality, se kterou se všichni občas potýkáme.

Literární tipy uzavírá román Na co radši nemyslím od nizozemské autorky Jente Posthuma. Ten čtenáři nabízí hluboce intimní pohled na ztrátu dvojčete. Autorka se ptá, kým zůstává žena, když přijde o svou druhou polovinu, a jak se vyrovnat s tím, že někdo blízký už dál prostě nechce žít.

Všechny zde představené knihy, ač stylově značně odlišné, spojuje jedno: ženskou zkušenost staví do centra vyprávění. Také díky tomu se čtenářům poodhalují různé části tohoto svébytného vesmíru, na který lze pohlížet z různých perspektiv – intimně-psychologických, sociologizujících nebo třeba dobových.