Článek
Praha v létě 1942 byla zahalena atmosférou strachu. Po atentátu na Reinharda Heydricha rozjely německé úřady pátrání kolosálních rozměrů. Razie, výslechy, vyvěšování plakátů i kampaň v rozhlasu. Každý věděl, že nacisté půjdou nekompromisně nejen po „pachatelích“, ale po všech, kdo parašutistům poskytli sebemenší podporu. Do této smrtonosné spirály se zapletla i herečka Anna Letenská.
Byla tehdy na vrcholu kariéry. Vinohradské divadlo jí dalo jistotu stálého angažmá a filmový svět ji přijímal s otevřenou náručí. Její osobní život byl spjat s architektem Vladislavem Čalounem, sokolem a člověkem, který se nevyhýbal odbojovým aktivitám. Byli thedy svoji teprve krátce. Právě Čaloun byl spojnicí k lékaři Břetislavu Lyčkovi, jenž po atentátu ošetřil zraněného Jana Kubiše. Chodili spolu do do Sokola a byli v kontaktu s lidmi z odboje.
Annin manžel Vladislav Čaloun byl statečný a zásadový člověk, vlastenec a Sokol. Jemu i jeho ženě se to stalo osudným.
Po odhalení a smrti parašutistů v kostele sv. Cyrily a Metoděje 18. června gestapo začalo systematicky odhalovat celou odbojovou síť, kontakt po kontaktu. Doktor Lyčka pochopil, že je zle a začal pro sebe a svou ženu připravovat útěk. Známý mu nabídl úkryt na Moravě, před odjezdem ale už nebylo bezpečné přebývat v jejich vlastním bytě. Svou manželku Františku ukryl právě u přítele Čalouna – kde o ni pečovala právě Anna Letenská.
Paní Lyčková zůstala v bytě jedinou noc – druhý den zamířila na pažské Hlavní nádraží, odkud měla vyrazit na Moravu. Dodnes nezjištěný udavač ji ale prozradil a ona byla zatčena přímo na nádraží. Po několika hodinách mučení přiznala, kdo jí poskytl útočiště. Další na řadě byl Vladimír Čaloun. Přišli si pro něj o dva dny později. Anna zůstala zatím na svobodě a nadále docházela do práce, mezitím se musela pravidelně hlásit Gestapu.
V ateliérech v Hostivaři dokončovala komedii Přijdu hned Otakara Vávry. Ztvárňovala výřečnou domovnici Koubkovou, a třebaže všichni na place věděli, že gestapo ji má v hledáčku, práce pokračovaly. Údajně zasáhl Miloš Havel, majitel filmových ateliérů a strýc budoucího prezidenta Václava Havla, který lobboval za to, aby Anna mohla pracovat dál. Poslední klapka padla 2. září 1942.
Františka Lyčková našle v bytě Čalouna a Letenské utočiště na jednu noc. Do úkrytu na Moravě už ale nedorazila.
Následující den, když se Letenská přišla hlásit do Petschkova paláce, byla už gestapem zadržena. Její předchozí povinné návštěvy byly jen odkladem, aby stihla dotočit film. Poté už nebyl důvod čekat. Čekalo ji věznění na Pankráci, transport do Malé pevnosti v Terezíně a nakonec transport do koncetračního tábora v Mauthausenu. Tam byla 24. října 1942 zastřelena ranou do týla, stejně jako desítky dalších mužů a žen spojených s Anthropoidem.
Hořkou ironií zůstává, že film měl premiéru o Vánocích téhož roku. Publikum se bavilo nad její živelnou postavou, aniž by tušilo, že herečka, kterou vidí na plátně, už dva měsíce leží v masovém hrobě. Annu Letenskou dnes připomíná ulice v Praze i pamětní deska ve Vinohradském divadle. Její příběh připomíná utrpení, kterému museli čelit stateční čeští vlastenci, třeba i jen proto, že poskytli útočiště člověku v nesnázích.
Zaujal tě článek? Začni sledovat Zápisník zajímavostí, ať ti neuniknou další fascinující fakta o světě.
Zdroje:
