Článek
Heinrich Schliemann je jednou z nejkontroverznějších postav dějin archeologie. Nebyl akademikem, ale bohatým obchodníkem, který se rozhodl splnit si dětský sen: najít bájnou Tróju popsanou v Homérově Íliadě. V druhé polovině 19. století podnikl výzkumy na pahorku Hisarlik v dnešním Turecku a skutečně odkryl vrstvy starověkých měst, která s Homérovou poezií spojil.
Jeho práce byla obdivována i kritizována. Archeologové mu vyčítali necitlivé metody – hlubokými výkopy ničil mladší vrstvy a odnášel si především to, co vypadalo nejpůsobivěji. Zároveň se však stal ikonou a přesvědčil svět, že starověké báje mohou mít reálné jádro a odkazovat k reálným dějinám.
Schliemann se narodil v Německu, zbohatl ale díky obchodním aktivitám v carském Rusku. Ve stáří se pak rozhodl věnovat archeologii.
Chtěl svou vlastní Helenu
Roku 1873 narazil Schliemann na soubor zlatých a stříbrných předmětů, který nazval „Pokladem Priamovým“. Podle jeho vyprávění poklad tajně odnes spolu se svou manželkou Sofiíl z naleziště v šátku. Zlato a šperky z pokladu okamžitě vzbudily senzaci v Evropě – vypadaly jako hmotný důkaz slavných veršů, i když ve skutečnosti pocházely z mnohem starší epochy, než byla bájná Trója.
K nálezu se váže slavná fotografie Sofie Schliemannové. V době nálezu jí bylo sotva dvacet let, zatímco Schliemannovi přes padesát. Heinrich si svou manželku vybral dost netradičně – v Athénách požádal samotného arcibiskupa, aby mu „vybral“ vhodnou řeckou nevěstu, která by se k jeho snu o antice hodila. Měla být krásná, chudá a zároveň vzdělaná v klasických dílech. Tak se po jeho boku ocitla dvacetiletá Sofie Engastromenou. Schliemann jí říkal „Helena“ nejen v nadsázce, ale zcela vážně, jako by skutečně žil s hrdinkou Homérových veršů.
Když ji oblékl do zlatého diadému, náhrdelníků a náušnic z pokladu, byl si jist, že zhmotňuje před očima světa krásku, kvůli níž kdysi Řekovévypravili do války tisíc lodí. Fotografie, které tehdy pořídil, obletěly evropský tisk a upevnily jeho pověst objevitele, jenž doslova vdechl život starověkým mýtům.
Dnes jsou zbytky údajné Tróji odhalené a přístupné veřejnosti. Památka ale byla neodbornými zásahy Schliemanna trvale poškozena.
Mezi romantikou a vědou
Z dnešního hlediska se Schliemannovo chování může jevit jako směs nevědeckého exhibicionismu a romantické posedlosti. Oblékat vlastní ženu do vzácných nálezů je krok, který by dnes každý archeolog považoval za nepřípustný. Přesto fotografie Sofie v „Priamově pokladu“ patří k nejslavnějším ikonám archeologie 19. století. Ukazuje, jak úzce se tehdy věda prolínala s touhou po slávě a dramatickém příběhu. Vědecká přísnost ustupovala obrazu, který měl přesvědčit veřejnost, že Homérovy eposy jsou skutečností.
Badatelé se dnes shodnou, že Schliemannova identifikace byla mylná – „Priamův poklad“ vznikl nejméně tisíc let před dobou, kdy mohla existovat Trója známá z Íliady. Jeho metody byly necitlivé a často nenávratně poškodily naleziště v místech, které dost dobře mohly být inspirací pro vájnou Tróju.
Přesto zůstává jeho příběh fascinující. Bez jeho odvahy a posedlosti by totiž možná zůstalo jméno Trója jen literární ozvěnou. A obraz Sofie, kterou její muž nazýval Helenou a v jejíchž vlasech se lesklo zlato dávných pokladů, připomíná, že dějiny vědy nevytvářejí jen fakta a výzkumy, ale také sny, touhy a inscenace, které jim dodávají nezapomenutelný lesk.
Zaujal tě článek? Začni sledovat Zápisník zajímavostí, ať ti neuniknou další fascinující fakta o světě.
