Článek
O práci v nově otevřené továrně v americkém New Jersey byl po První světové válce velký zájem. Mladé dívky si často nemohly příliš vybírat, a tak byly vděčné za cokoliv, co se naskytlo. A byla-li práce relativně fyzicky nenáročná a pod střechou, bylo to velké vítězství. Na dlouhých stolech ležely malé ciferníky, vedle nich skleničky s barvou a krabičky s tenkými štětci. Instrukce zněly prostě: štětec olíznout, namočit, obkreslit šablonu. Tak to říkali vedoucí: Lip–dip–paint. Barva je drahá a je potřeba s ní šetřit, proto musí být štětec v perfektním stavu. Žádné rukavice, žádné masky – co by se taky mohlo stát, vyrábí se tu přece jemné, luxusní zboží.
A v čem bylo to zboží výjimečné? Byly to hodinky, které svítily ve tmě. Tuto pozoruhodnou a nevídanou vlastnost získaly, protože se při jejich výrobě využívala barva obsahující radioaktivní radium.
Hodiny a hodinky svítící ve tmě byly populární po většinu 20. století. K výrobě se používala radioaktivní barva a zprvu chybělo jakékoliv povědomí o její nebezpečnosti.
Látka tehdy působila jako symbol pokroku. Radium se objevovalo v kosmetice, zubních pastách i lécích. Mělo omlazovat, dodávat energii a léčit všechno od únavy po rakovinu. Že by mohlo být nebezpečné, si tehdy málokdo připouštěl – a vedení továren rozesetých po několika amerických státech to rozhodně nebylo, přestože jejich výzkumníci na možné nežádoucí účinky upozorňovali a sami se začali před látkou chránit.
K obyčejným dělnicím, které s látkou pracovaly v továrnách, se ale nic z toho nedostalo a ony se tak těšily z milé práce. Látka jemně zářila, a tak si některé dokonce barvou zdobily nehty, zuby nebo šaty, aby jim svítily i po cestě domů. Nikdo jim neřekl, že s každým olíznutím štětce polykají nepatrnou dávku jedu, který se v těle hromadí. Radium se v těle chová podobně jako vápník a usazovalo se dívkám v kostech, kde pomalu, ale jistě začalo působit – vysílat radioaktivní záření, které poškozovalo veškerou tkáň v těle.
Skladiště, kde se skladovala luminiscentní barva. Zatímco vědci a technici, kteří barvu vyráběli, se pečlivě chránili, vedení se neobtěžovalo varovat i dívky, které s ní přišly do styku při barvení.
První potíže se u dívek objevily po několika měsících. Bolesti zubů, krvácení z dásní, rány, které se nehojily. Jedné z dívek se při kontrole u zubaře doslova rozpadla čelist, jiné měly problémy s klouby a lámaly se jim kosti. Přesto vedení firem popíralo jakoukoli souvislost s prací v továrně. Tvrdili, že jde o infekce nebo špatnou hygienu – dokonce opakovaně upláceli lékaře, aby nemoc označili za syfilis, čímž dívky v tehdejší prudérní společnosti stigmatizovali. Mezi lety 1923 a 1927 zemřelo postupně takřka padesát dívek, většina z nich velmi bolestivou smrtí, kdy se jim doslova rozpadaly tkáně v těle: jedna z dívek například vykrvácela poté, co se jí zbortila stěna cévy. Další dívky trpěly sterilitou, rakovinou, tříštěním kostí a podobně.
Situace se změnila až ve chvíli, kdy pět žen z newjerseyské továrny podalo na společnost U.S. Radium žalobu. Jednou z nich byla Grace Fryer, bývalá malířka ciferníků, která už sotva chodila a trpěla silnými bolestmi. Spolu s právníkem Raymondem Berrym se jim podařilo dostat spor do novin, získali i vyjádření vědců, kteří škodlivost barvy prokázali. Firma se snažila proces zdržovat – věděla, že dívky umírají, a doufala, že ze žaloby sejde. Nakonec se ale případ dostal k soudu, byť dvě z pěti dívek už nebyly schopny vstát z lůžka a ani jedna nebyla schopna při přísaze na Bibli pozvednout ruku. Porotci nakonec dali ženám za pravdu a přiznali jim odškodnění ve výši zhruba dva a půl milionu dnešních korun, plus měsíční doživotní rentu.
Grace Fryer patřila k prvním dívkám, které se rozhodly praktikám formy postavit a žádaly odškodnění.
Do pár let ale byly všechny ženy mrtvé a stovky dalších nikdy žádné odškodné nedostaly. Ve 30. letech probíhaly pokusy dalších žen o získání kompenzací, ale firma se mezitím přesunula do jiného amerického státu a dostala se tak mimo jurisdikci soudu, který o odškodnění jednal. I přes smutný osud obětí měla ale soudní rozhodnutí zásadní dopad. Poprvé bylo v Americe uznáno, že zaměstnavatel nese odpovědnost za pracovní podmínky a musí zajistit bezpečnost.
Desítky žen tehdy zaplatily životem za lidskou lhostejnost. Jejich těla zůstala radioaktivní ještě desítky let po smrti. Když vědci v šedesátých letech exhumovali některé ostatky, přístroje stále ukazovaly zvýšené hodnoty záření. Odvaha „radiových dívek“ však vedla k zavedení bezpečnostních pravidel, která se později stala základem pracovního práva v celých Spojených státech.
Zaujal tě článek? Začni sledovat Zápisník zajímavostí, ať ti neuniknou další fascinující fakta o světě!
