Jezero plné kyseliny olizují modré plameny, přesto se tu těží. Málokdo se dožije čtyřicítky

Když se v noci přiblížíte k indonéskému vulkánu Ijen, naskytne se vám pohled, který působí jako z jiného světa. Z hlubin kráteru se derou plameny zářivě modré barvy. Jedná se o hořící sirné plyny, které unikají z puklin v hornině. V kontaktu s kyslíkem vzplanou a vytvoří fantastické modré ohně, jež jsou viditelné jen za tmy. Ve dne byste tu ale viděli něco jiného – obrovské jezero plné kyseliny sírové, jedno z největších na světě. Jeho tyrkysová hladina je lákavá na pohled, ale smrtelně nebezpečná. Vědci změřili, že kyselost tekutiny dosahuje pouze 0.5 pH. V roce 2008 se dobrodruh George Kourounis na gumovém člunu vydal doprostřed jezera, aby odebral vzorek. Zde kyselost dosáhla dokonce 0.13 pH.

A přesto je právě toto místo aktivním centrem těžby síry. Denně sem přicházejí stovky mužů, často velmi mladých, aby z nitra sopky vynášeli na zádech desítky kilogramů žlutých krystalů. Síra se používá při výrobě hnojiv, v chemickém průmyslu i v kosmetice. Pro horníky to znamená jediné: jistý výdělek v regionu, kde jiné příležitosti prakticky neexistují.

Práce v kráteru Ijenu se nedá popsat jinak než jako neustálý boj o přežití. Teplota tu dosahuje desítek stupňů, vzduch je nasycen toxickými výpary a kyselina leptá vše, co se jí dotkne. Horníci často pracují jen s kusem vlhkého hadru přes ústa, protože profesionální respirátory jsou drahé.

Když sirné plyny zkondenzují, vznikají sytě žluté krystaly. Ty horníci odsekávají primitivními nástroji a nakládají do košů. Jeden náklad váží i přes 70 kilogramů a muži jej musí vynést po strmých, kluzkých cestách nahoru k okraji kráteru, a pak další škoro tři kilomery do údolí. Jedna cesta může trvat i dvě hodiny a denně ji absolvují několikrát. Jejich odměna? V přepočtu jen několik málo dolarů, přesto na zdejší podmínyk poměrně štědrý plat.

Dlouhodobé vystavení sirným výparům má trvalé následky. Horníci trpí nemocemi plic, zničenými zuby a oslabeným organismem. Mnozí se stávají invalidy už ve třiceti letech. Statistiky mluví jasně – málokdo z těchto mužů se dožije čtyřicítky. Přesto jich práci opustí jen málo. Většinou nemají jinou možnost, jak uživit rodinu.

Turisté, kteří k jezeru přicházejí, si je často fotí a obdivují jejich sílu a odhodlání. Někteří z horníků si tak přivydělávají – nechají se zaplatit za pózování s nákladem síry. Stávají se tak svým způsobem morbidní atrakcí pro turisty, kteří v jedovatém ovzduší stráví maximálně pár hodin a pak odchází.

Ijen ukazuje fascinující kontrast mezi krásou přírody a lidským utrpením. Kyselinové jezero má tyrkysovou barvu, která láká fotografy z celého světa. Modré plameny se staly legendou, protože podobný jev lze pozorovat jen na několika místech planety. A přesto je tato krása vykoupena lidskými životy.

Odborníci upozorňují, že bez ochranných pomůcek a s mizivou odměnou je těžba v Ijenu neudržitelná a připomíná spíše středověké doly než moderní průmysl. Některé iniciativy se snaží situaci zlepšit, například dodávkami masek nebo podporou vzdělávání, aby místní nemuseli pracovat v kráteru.

Zůstává ale zásadní otázka: má těžba síry v takových podmínkách pokračovat? Pro místní je zdrojem obživy, pro turisty fascinující atrakcí, pro vědce studnicí poznání. Zároveň je to však místo, kde lidské zdraví i život mizí rychleji než kdekoli jinde. Když se v noci podíváte na modré plameny olizující jezerní břehy, možná vás ohromí jejich krása. Ale za tímto pohledem se skrývá tvrdá realita – místo, kde příroda i lidé tančí na hraně pekla.