Článek
Polsko je pro mnohé symbolem houževnatosti a schopnosti přežít i ty nejtěžší dějinné rány. Jen málo evropských národů muselo čelit tak mnoha zásadním katastrofám – a přesto dokázalo uchovat svébytnou kulturu, jazyk i státotvornou ambici. Abychom porozuměli současné polské povaze, musíme se podívat do nejtemnějších epoch jejích dějin.
Rozpad na údělná knížectví – oslabení a hrozba zvenčí
Po smrti Boleslava III. Křivoústého roku 1138 se Polsko rozdrobilo na jednotlivá údělná knížectví. Cílem byla mírová dělba vlády mezi syny, kteří každý měli vládnout své části země, zatímco ten nejstarší z nich se měl stát nejvyšším knížetem. V praxi to ale znamenalo roztříštění centrální vlády, bratrovražedné války a faktický rozklad země.
Vnitřní spory mezi Piastovci byly časté a sousedé nezůstali stranou. Zvláště čeští králové využívali polské roztříštěnosti k prosazování svých nároků – Václav II. se dokonce na čas stal polským králem a spojení obou korun ukázalo, jak slabé Polsko tehdy bylo. Zatímco český stát v té době rostl v síle, Polsko se muselo smířit s dlouhým obdobím slabosti. Čeští králové nakonec polskou korunu neudrželi, zemi sjednotil nový král Vladislav Lokýtek. Jan Lucemburský ale výměnou za odvolání svých nároků získal pro České království Slezsko, jehož piastovská knížata se stala českými vazaly.
Král Vladislav Lokýtek nakonec Polsko sjednotil, ale za cenu ztráty Slezska, které se stalo českým územím na více než 400 let.
Švédsko-ruská okupace – Potopa, která málem smetla vše
Další pohroma přišla v 17. století, kdy země zažila takzvanou „Potopu“. Země v té době tvořila unii s Litvou a její území zahrnovalo Ukrajinu i velkou část Pobaltí. Jenže mezi lety 1655–1660 vtrhly do Polska švédské a později i ruské armády, které systematicky ničily města, vesnice i hospodářství. Zkáza byla obrovská: hospodářská úroveň klesla, zámky, města i kláštery lehly popelem a počet obyvatel se dramaticky snížil. Polsko-litevská unie, kdysi jedna z největších mocností Evropy, se z této katastrofy už nikdy plně nevzpamatovala. Přesto se země nakonec okupantů zbavila a vyhnaný král Jan Kazimír se vrátil na trůn. Zrodil se mýtus hrdého odporu ve jménu vlasti – například hrdinná obrana kláštera Jasná Hora posílila katolickou identitu země a stala se trvalým bodem polského vlastenectví.
Švédové oblehly i poutní místo na Jasné hoře, které se jim ubránilo. Událost zvárnil ve svém slavném románu Potopa i Henryk Sienkiewicz
Dělení Polska v 18. století – zmizení z mapy
Největší tragédie však Polsko čekala o století později. V letech 1772, 1793 a 1795 si mocnosti – Rusko, Prusko a Rakousko – postupně rozdělily polské území mezi sebe. Polsko přestalo existovat jako nezávislý stát a na více než sto let zmizelo z mapy Evropy. Přesto Poláci svou identitu neztratili. Vznikaly ilegální školy, rozvíjela se literatura a kultura, pěstovalo se vlastenectví ve všech třech okupovaných oblastech. Povstání v letech 1830 a 1863 sice skončila porážkou, ale dokázala udržet národní vědomí při životě. Stejně tak období Varšavského vévodství, které pro Poláky vytvořil Napoleon, čímž si získal jejich věrnost až do hořkého konce.Zkušenost totální ztráty státnosti dodnes utváří polský vztah k suverenitě a svobodě – a vysvětluje, proč Poláci berou ohrožení nezávislosti tak vážně.
Obraz Jana Matejka zachycuje podplacené šlechtice ochotné schválit rozdělení Polska, jak ze svého středu vyhánějí věrného polského vlastence
Druhá světová válka – okupace a vyhlazování
Čtvrtou, nejtragičtější vrstvou temnoty je 20. století. Nacistické Německo 1. září 1939 napadlo Polsko a o dva týdny později vtrhla z východu Rudá armáda podle paktu Ribbentrop–Molotov. Země byla rozdělena a vystavena teroru ze dvou stran. Nacisté rozpoutali systematickou likvidaci politických elit a brutální okupaci, jejímž vrcholem byl holokaust – vyhlazení milionů evropských Židů, z nichž velká část žila právě na polském území. Sovětská moc paralelně prováděla deportace a perzekuce, jejichž symbolem se stal katyňský masakr. Polský odpor přesto nevymizel: od rozsáhlé domácí Armie Krajowej po Varšavské povstání roku 1944. Cena byla strašlivá – metropole lehla popelem a generace byla zmrzačena válkou i následnou nesvobodou.
Varšava byla po válce jedním z nejvíce zničených měst. Zmizely paláce, kostely i celé bloky domů
Odkaz temných epoch – co Poláci nikdy nezapomněli
Čtyři velká zhroucení – údělná roztříštěnost, Potopa, dělení a okupace – vtiskla polskému národu hlubokou zkušenost. Poláci se naučili přežívat v nejtěžších podmínkách a uchovávat svou identitu i tehdy, když stát formálně neexistoval. Tato historická zkušenost formovala národní povahu: hrdost, silný důraz na nezávislost a jistou nedůvěru vůči velmocím.
Pro srovnání – český národ měl podobně těžké chvíle, například po Bílé hoře nebo během nacistické okupace. Přesto se český postoj často vyznačoval spíše pragmatismem, snahou přizpůsobit se a přežít. Polská historie však naučila své obyvatele spíše bojovat, i když šance na vítězství byla mizivá. Odtud pramení rozdíly, které dodnes cítíme v polském a českém přístupu k národní hrdosti a nezávislosti.
Polsko je tedy skutečným „fénixem Evropy“ – zemí, která se už několikrát ocitla v troskách, ale vždy znovu povstala. A právě v tom spočívá síla polských dějin i jejich inspirace pro dnešek.
