Článek
V takovém prostředí se zrodila legenda: nejmladší syn Ivana Hrozného, carevič Dimitrij, prý v roce 1591 nezemřel v Ugliči, jak tvrdily oficiální zprávy, ale přežil kdesi v ústraní. A tato pověst se stala živnou půdou pro podvodníky, kteří se začali vydávat za „zázračně zachráněného“ prince.
Jedna teorie o smrti malého Dimitrije tvrdí, že na něj vrahy poslal Boris Godunov, který se následně ujal trůnu. Druhá teorie hovoří o záchvatu epilepsie, zatímco si chlapec hrál s dýkou, kterou se tak sám podřízil.
Lžidimitrij I. – mnich na carském trůně
První z nich byl zřejmě zběhlý mnich Grigorij Otrepjev. V Polsku dokázal přesvědčit šlechtu, že je ztraceným carevičem. Poláci v něm viděli příležitost, jak ovlivnit sousední říši, a poskytli mu podporu. V roce 1605 po vítězném vojenském tažení skutečně dorazil do Moskvy a usedl na carský trůn.
Jeho vláda trvala necelý rok. Za ženu si vzal polskou šlechtičnu Marinu Mniszek a snažil se prosazovat reformy, které nebyly obyvatelům Ruska po chuti. V očích svých pravoslavných poddaných působil jako cizinec obklopený Poláky a katolíky. V květnu 1606 proti němu povstali bojaři vedení Vasilijem Šujským. Lžidimitrij I. byl zabit a jeho tělo vystaveno, aby se každý mohl přesvědčit o jeho smrti. Zdálo se, že tím legenda končí – ale nestalo se.
Marina Mniszková zajistila dvěma Lžidimitrijům podporu polské šlechty, v očích většiny Rusů ale byla vetřelkyní a cizinkou. Otrávili ji ve vězení na příkaz nového cara.
Lžidimitrij II. – „tusinský car“
Už o několik měsíců později se objevil další muž, který se prohlásil za přeživšího careviče. Dějiny ho znají jako Lžidimitrije II. Nikdy se mu nepodařilo usednout do Kremlu, ale shromáždil početné vojsko a usadil se se svým dvorem v obci Tušino nedaleko Moskvy. Proto dostal přezdívku „tusinský car“.
Získal dokonce přízeň ovdovělé carevny Mariny Mniszek, která ho uznala za svého manžela a tím mu dodala legitimitu. Několik let představoval Lžidimitrij II. vážnou hrozbu pro Vasila Šujského, který po smrti prvního Lžidimitije usedl na moskevský trůn. Podvodník byl nakonec roku 1610 zavražděn vlastní gardou, ale i po jeho smrti část jeho vojska pokračovala v odporu.
Jeho žena Marina se i s čerstvě narozeným synem Ivanem stáhla do Astrachaně a zde s pomocí tamních kozáků dál bojovala za práva svého syna. Po nástupu Romanovců ale Astrachaň rychle padla a batole i s matkou byli na rozkaz cara zavražděni.
Období Smuty se v Rusku zapsalo jako éra zmatků, vraždění a ponížení. Po vymření Rurikovců se vystřídalo několik carů. než na trůn usedla dynastie Romanovců.
Lžidimitrij III. – poslední ztracený princ
Třetí a poslední falešný carevič se objevil roku 1611 v Pskově. Tvrdil, že přežil předchozí události, a opět se mu podařilo získat podporu části obyvatelstva i kozáckých oddílů. Společnost byla ale už unavená dlouhým obdobím zmatků a mocenských bojů. Když byly jeho drancující oddíly rozprášeny, pokusil se uprchnout i on. Ještě v roce 1612 byl ale dopaden a popraven.
Fenomén Lžidimitrijů ukazuje, jak křehká byla autorita carské moci v době smuty. Tito muži nebyli jen obyčejní podvodníci – stali se nástrojem v rukou mocenských klik a zahraničních velmocí, jako bylo Polsko, Tataři i nezkrotní kozáci. Získávali podporu prostého lidu, protože nabízeli naději na návrat „pravého cara“, který by přinesl pořádek a spravedlnost.
Příběhy tří Lžidimitrijů i Smuty se uzavřely příchodem nové dynastie Romanovců, která nastoupila roku 1613 a vládla Rusku až do revoluce roku 1917. Ale legenda o přeživším careviči se stala součástí ruských dějin – dokladem toho, že touha po „spravedlivém panovníkovi“ může být pro někoho silnější než realita.
Zaujal tě článek? Začni sledovat Zápisník zajímavostí, ať ti neuniknou další fascinující fakta o světě.
