První republice vládla jen jednou pravicová koalice. Její pád způsobili slovenští radikálové

Od vzniku Československa v roce 1918 platilo v politice první republiky nepsané pravidlo: do vlády směli jen Češi. Národnostní menšiny – Němci, Maďaři, Slováci či Rusíni – zůstávaly stranou. Spolu s nimi se nikdy nedostali k moci ani komunisté, ačkoli patřili k nejsilnějším parlamentním stranám. Český politický systém si držel stabilitu prostřednictvím takzvané Pětky, neformální dohody předsedů pěti hlavních českých stran – agrárníků, národních demokratů, lidovců, sociálních demokratů a národních socialistů.

Jen jednou se tento systém narušil. V roce 1926 se k moci dostala vláda, které se začalo hanlivě říkat „panská koalice“. Šlo o první a jediný čistě pravicový kabinet první republiky. Tvořili jej agrárníci, lidovci, národovci Karla Kramáře a živnostenská strana. Vláda byla výjimečná tím, že v ní poprvé usedli i zástupci slovenské Hlinkovy ľudové strany – lidově zvaní ľuďáci, a také zástupci německých pravicových stran – dávno před nástupem Henleinovců ve 30. letech.

V čele stál Antonín Švehla, agrární vůdce a zkušený vyjednavač. Prosazoval konzervativní hospodářskou politiku s důrazem na vyrovnané rozpočty, klidné vztahy se zahraničím a stabilitu měny. Kabinet mohl těžit z hospodářské konjunktury, která v druhé polovině dvacátých let v Evropě panovala.

Zlom přišel v roce 1929, kdy vypukla takzvaná „Tukova aféra“. Vojtech Tuka, poslanec a přední ideolog ľuďáků, byl obviněn ze špionáže pro Maďarsko. Podle vyšetřovatelů předával citlivé informace a propagoval myšlenku, že Československo je jen provizorní státní útvar. Proces se stal velkým politickým skandálem. Švehlova vláda trvala na Tukově trestním stíhání, což vyvolalo ostrý odpor ľuďáků. Ti se obrátili proti kabinetu, který bez jejich podpory začal ztrácet pevnou půdu pod nohama. Problém se prohluboval i kvůli Švehlovu zhoršujícímu se zdraví. Trpěl nemocí plic a musel se z aktivní politiky stále častěji stahovat.

Na podzim 1929 vláda podala demisi. Následovaly nové volby, vypsané ještě v době prosperity, těsně před světovou hospodářskou krizí. Volby potvrdily, že éra „panské koalice“ skončila. Do čela země se vrátily smíšené koalice českých levicových i pravicových stran, zatímco menšiny i komunisté se opět ocitli mimo hru. Tento neúspěch v podílu na vládě, spolu s oslyšením požadavků na autonomii, přispěl k radikalizaci jak Slováků, tak Sudetských Němců.

Antonín Švehla se po pádu vlády už do politiky nevrátil. Jeho nemoc ho zcela vyřadila z veřejného života a v roce 1933 zemřel. Jeho odchod symbolicky uzavřel období, kdy agrární strana určovala politický rytmus státu. Čím dál větší vliv získávala skupina „Hradu“, hlásící se k prezidentu Masarykovi, reálně ale čím dál více vedená Edvardem Benešem.

„Panská koalice“ tak zůstala jedinou epizodou, kdy pravice vládla v meziválečném období sama a kdy se ke spolupráci přizvaly i slovenské síly. Její konec ukázal, jak výbušná byla otázka slovenské autonomie a jak těžko se v mnohonárodnostním Československu hledal model, který by spojil všechny jeho občany ke společnému cíli. Byl to varovný signál, že etnické napětí může stát oslabit mnohem víc než běžné střety mezi pravicí a levicí.

Zaujal tě článek? Začni sledovat Zápisník zajímavostí, ať ti neuniknou další fascinující fakta o světě.