Článek
Když sestoupil na nejnižší úroveň, za ocelovými dveřmi se otevřel poměrně rozlehlý podzemní prostor. V něm našel hromadu odpadků, většinou starých lahví, konzerv, ale i hrnců a dalších věcí. V chodbách vzadu pak narazil na další dveře. V těch napravo ležela hnijící mrtvola, v těch nalevo - k obrovskému překvapení - živý člověk.
Muž byl vyhublý na kost, zarostlý a pouze neartikulovaně křičel a blábolil. Dělníci strachy utekli a nechali muže dole samotného. Zavolaní příslušníci vojenské policie večer nebožáka silou vytáhli na povrch, což se neobešlo bez strašlivého křiku. Následně byl převezen do vojenské nemocnice, kde záhy zemřel, aniž by řekl jediné slovo či alespoň naznačil, kým je a co se mu stalo.
Přemyšl obklopovala série pevností vystavěných před První světovou válkou, které z města učinily nedobytnou citadelu. Rusové ji dobyli za cenu desítek tisíc životů při svém pokusu o probití se do Slezska a Čech, záhy ji ale opět ztratili.
Při prohledávání prostoru byl nakonec pod odpadky nalezen deník. Jeho autorem byl jakýsi rakousko-uherský proviantní důstojník, který si do něj zapisoval dodávky a množství zásob. Po pár stranách se ale písmo změnilo a autor přešel do azbuky. Ukázalo se, že novým autorem je mladý ruský poddůstojník.
Muž byl spolu s dalšími zajat během prvních měsíců První světové války, a následně byl vězněn ve fortu č. XIII v Rakušany držené Přemyšli. V roce 1914 v rámci rozsáhlé ofenzívy na pevnostní město zaútočili Rusové a po pěti měsících urputných zimních bojů, které pozdější historikové označili za „rakousko-uherský Stalingrad,“ ho také dobyli. Ustupující Rakušané část pevnostních systémů vyhodili do povětří, aby si ulehčili případnou protiofenzivu.
Rusové obsazují Premyšl a vyvěšují nápisy v azbuce, dobový propagandistický materiál
O tom všem ale onen ruský mladík nevěděl. Pamatoval si pouze silné rány, které byly slyšet i skrz zdi jeho cely, kterou sdílel s jedním dalším zajatcem. Po jedné obzvláště silné ráně dozorci přestali vězně chodit kontrolovat - a už jim ani nenosili vodu a jídlo. Společnými silami nakonec oba muži dveře vyrazili, aby zjistili, že jediný východ, kterým je do podzemí přivedli, nejde otevřít a je nejspíš zavalený sutí.
K jejich štěstí ale v podzemí zbyly rozsáhlé zásoby jídla, svící, a dokonce alkoholu, kterého se ujal především společník pisatele deníku. Poté, co se marně snažili s pomocí nástrojů, které měli k dispozici, dostat ven, našel si mladík svou vlastní zábavu. Sestrojil z proděravěného hrnce odkapávací hodiny - časomíru odhadl podle vlastního tepu - a měřil čas, který pod zemí strávili.
Pevnost zničila při ústupu rakouská armáda, demoliční práce pak pokračovaly po válce. Dnes z objektu zůstává jen betonové torzo.
A ten ubíhal a ubíhal. Zápisy v deníku se pomalu stávaly stále více nesrozumitelnými. Zásoby se začaly tenčit, jako první došel alkohol. Druhý vězeň na to reagoval týdny trvajícím kňučením, které nakonec ukončil tím, že si prořízl hrdlo. Poslední zápis v deníku zmiňoval tenčící se zásobu svící - a že pak zbude jen temnota a zvuk kapek z provizorních hodin, které už mnohotisíckrát musely být doplněny…
Příběh vyšel v novinách v roce 1926, kdy ho do článku sepsala Wanda Kohutická, nedostalo se mu ale přílišné pozornosti. Znovuobjeven byl až v roce 1961, kdy v Polsku naopak vyvolal senzaci. Kromě novinových článků o něm vyšly i publikace a bylo široce diskutováno, zda je či není pravdivý. Přes zaznamenané výpovědi několika svědků chyběly další důkazy - popis podzemí v deníku neseděl úplně s technickou dokumentací a nepodařilo se ani najít hrob, kde měl být nebožák pochován.
Wladislaw Kohutnicki byl důstojník mrziválečné polské armády. Údajně se měl v 70. letech přihlásit k autorství původní zprávy o zavaleném vězni
V roce 1971 časopis Życie Przemyskie přišel s tvrzením, že původní článek v roce 1926 napsal polský důstojník Władysław Kohutnicki, který se měl k tomu přiznat v dopise redakci. Pseudonym použil proto, že meziválečné zákony zakazovaly vojákům publikovat bez souhlasu nadřízeného. Kohutnicki se měl zároveň přiznat, že si příběh vymyslel a publikoval ho z recese.
Mnozí ale zůstali nepřesvědčeni a příběh uvězněného muže žije dodnes. V roce 1983 o něm Poláci natočili film, a dodnes zbytky Fortu XIII - „San Rideau“ navštěvují turisté, kteří při pohledu do dnes napůl zavalených útrob s chutí poslouchají vyprávění, u kterého přechází po zádech zimnice.
Zaujal tě článek? Začni sledovat Zápisník zajímavostí, ať ti neuniknou další fascinující fakta o světě!
