Článek
Když se řekne Sokrates, většina lidí si představí vousatého starce, který kladl otázky, na něž nikdo neuměl pořádně odpovědět. Jenže jeho příběh není jen o filozofii. Je to také příběh o demokracii v Athénách a o tom, jak křehká tato slavná svoboda vlastně byla.
Athény pátého století před naším letopočtem se rády označovaly za kolébku demokracie. Ve skutečnosti to ale nebyla demokracie, jakou známe dnes. Velkou roli hrál los, ale i přímo lid – tedy muži s plným občanským právem. Hlasovalo se o válce, o zákonech i o tom, kdo půjde do vyhnanství. Byla to demokracie hlučná, emotivní a často nepředvídatelná. Dav se uměl rychle nadchnout i stejně rychle odsoudit.
Athény byly kolébkou, či spíše testovací laboratoří demokracie. Stejně jako v jiných významných starověkých městech se tu střetávaly zájmy širokých mas a bohaté, vládnoucí třídy.
Právě do tohoto prostředí vstupuje Sokrates. Nepíše knihy ani nezakládá školu, místo toho postává na tržišti či agoře a pokládá lidem otázky, které jdou až na dřeň. Co je spravedlnost? Co je ctnost? Jak má člověk správně žít? A co je hlavní – nikdy se nespokojí s první odpovědí. Trpělivě vede dlouhý rozhovor a snaží se svého oponenta přimět ke konstruktivnímu dialogu. To mohlo být nepříjemné, ale právě tím Sokrates učil kritickému myšlení. Jenže v prostředí, kde o všem rozhoduje dav, může být ten, kdo pořád klade otázky, dříve či později označen za nepohodlného.
Athény tehdy procházely hlubokými politickými otřesy. Prohrály válku se Spartou, krátce tu vládla skupina oligarchů zvaná Třicet tyranů, aby se následně demokracie obnovila. V dynamické době často dav podléhal hysterii a hledal viníka za neštěstí, která město zasahovala. Sokrates byl snadným terčem. Zpochybňoval tradice, ironizoval autority a navíc měl mezi svými žáky muže, kteří se na tyranii přímo podíleli. Sokrates přitom nestál na straně demokratů - kterým vyčítal to, že vláda lidu může vést ke špatnému rozhodování založenému na emocích, ale ani na straně oligarchů, kteří chtěli moc odvozovat jen od majetku a původu. Volal po vládě ctnostných a moudrých - a u toho kritizoval všechny kolem sebe.
Roku 399 před naším letopočtem stanul Sokrates před soudem. Obžaloba tvrdila, že uráží bohy a že „kazí mládež“, protože je učí pochybovat o všem, co dosud pokládali za samozřejmé. Porota složená z několika set občanů nejprve hlasovala, zda je filozof vinen - a těsně odhlasovala, že ano. Pak se hlasovalo o formě trestu. Sokrates prý nejprve v žertu navrhl, že by se jako trest mohl doživotně stravovat na náklady obce. Nakonec ale jeho obhájci navrhli pokutu, kterou měli zaplatit Sokratovi přátelé. Ale dav dal přednost návrhu obžaloby - a tedy trestu smrti.
Sokratova smrt se jako silný moment nejen zapsala do dějin evropského myšlení, ale byla i inspirací pro řadu umělců.
Přátelé a žáci Sokrata přemlouvali, aby si zachránil život útěkem. Vše bylo připravené, ale Sokrates odmítl. Kdyby utekl, popřel by to, co celý život hlásal – že zákony je třeba ctít, i když s nimi nesouhlasíme. A tak zůstal v Athénách a vypil pohár s jedem bolehlavu. Jeho smrt se stala symbolem. Ukázal, že pravda a poctivost mají pro něj větší cenu než vlastní život. Že je důležitější říkat, co považujeme za správné, nikoliv co se má zalíbit davu.
Přestože Sokrates sám nic nenapsal, stal se nesmrtelným díky svým žákům, především Platónovi. Právě jeho texty udělaly ze Sokrata jednoho z nejvlivnějších myslitelů dějin. Jeho příběh nám připomíná, že demokracie, vláda lidu, se sama o sobě se může zvrhnout v demokraturu, tyranii lidu, nemá-li mechanismy, jak tomu zabránit.
Zaujal tě článek? Začni sledovat Zápisník zajímavostí, ať ti neuniknou další fascinující fakta o světě.
