Článek
Když se řekne želva, většině lidí se vybaví klidné zvíře s krunýřem, které se líně vyhřívá na slunci. Ve skutečnosti jde o překvapivě odolné tvory s nečekanými schopnostmi. Jednou z těch nejpodivnějších je jejich schopnost „dýchat zadečkem“. Ačkoli to zní jako groteskní historka z přírodopisného kabaretu, je to seriózní biologický jev známý jako kloakální dýchání.
Proč by želvy vůbec potřebovaly něco tak zvláštního? Odpověď najdeme v jejich zimní strategii. Sladkovodní druhy, například želva Fitzroyova z Austrálie nebo některé severoamerické druhy, se na zimu zahrabávají do bahna na dně jezer a rybníků. Voda nad nimi zamrzne a přístup na hladinu je zcela uzavřen. Kdyby se musely nadechovat plícemi, neměly by šanci přežít. Proto si příroda našla elegantní řešení.
Kajmanka Dravá hibernující pod ledem v severoamerickém jezeru Erie
Kloaka, otvor na konci trávicí a rozmnožovací soustavy, má u těchto želv tenké stěny protkány hustou sítí cév. Když je zvíře ponořené, proudí přes kloaku voda, ze které krevní oběh odebírá kyslík a zároveň uvolňuje oxid uhličitý. V podstatě tak funguje jako jednoduché žábry. Tento proces není sice tak účinný jako dýchání plicemi, ale pro želvy ve stavu zimní letargie, kdy se jejich metabolismus výrazně zpomalí, je naprosto dostačující.
Výsledkem je, že tyto želvy mohou zůstat ponořené celé týdny, aniž by se musely vynořit. Fitzroyova želva takto získává až 70 procent potřebného kyslíku a krátkokrčka dlouhoocasá zůstane pod vodou klidně i tři týdny. Zatímco jiná zvířata by v podobných podmínkách uhynula, želvy si už miliony let udržují svůj zvláštní zimní dechový trik.
Australská krátkokrčka dlouoocasá patří k želvám, které mohou díky kloakálnímu dýchání v hibernaci strávit dlouhé týdny pod vodou
Na první pohled se může zdát, že jde jen o kuriozitu, která pobaví školáky. Ve skutečnosti je to ale ukázka obdivuhodné přizpůsobivosti. Evoluce dokázala vytvořit řešení na míru – želvy sice nemají žábry, ale dokážou je svým způsobem nahradit. A tato schopnost jim umožnila rozšířit se do oblastí, kde by jinak nikdy nepřežily.
Dýchání kloakou se nestalo masovou strategií všech želv – většina druhů se i v zimě musí nadechovat běžně. Ale pro ty, které obývají studené vody a čelí dlouhým obdobím ledu, jde o doslova život zachraňující schopnost. Když příště uvidíte želvu líně sedět na břehu, možná si vzpomenete, že pod jejím klidným krunýřem se skrývá jedno z nejbizarnějších tajemství živočišné říše.
