Článek
Je teplé nedělní odpoledne. Na okraji velkoměsta stojí ohromná slavobrána, kolem stánky s cukrovou vatou a střelnice. Lidé se tlačí, prodavači volají. Ve vzduchu je cítit směsice pečených mandlí a čerstvého pilinového prachu. Většina návštěvníků se tlačí směrem k jednomu rohu rozlehlého parku a když vstoupí do jeho oplocené části, před nimi se otevírá svět, jaký nikdy neviděli: ženy s tmavou pletí v pestrých látkách, muži v náramcích z kostí, tropické chýše vystavěné v kulisách exotické vesnice. Ač to tak nepůsobí, neocitli se v Africe, ani v Asii. ale stále jsou v pražském Edenu. Atmosféru dalekých krajin nepřišli nasát pozorováním divokých zvířat – přišli se podívat na vystavené lidi.
V pražském Edenu stál celá desetiletí obří lunapark, lidské zoo v něm byly pravidelnou atrakcí ještě za První republiky
Lidské zoo: výstava „exotů“ pro evropské oči
Myšlenka předvádět cizince z kolonií nebyla na přelomu 19. a 20. století ničím výjimečným. Exotické výstavy, někdy otevřeně nazývané „lidské zoo“, nabízely Evropanům možnost zahlédnout tváře a zvyky lidí, o kterých dosud četli jen v cestopisech. Největší úspěch slavily putovní skupiny Afričanů, Laponců, Inuitů či obyvatel Dálného východu.
Pro tehdejší publikum byla taková podívaná směsí dobrodružství, vzdělání a senzace. Z dnešního pohledu ale působí přinejmenším nepatřičně. Lidé byli vystavováni podobně jako zvířata – za plotem, v kulisách připomínajících jejich domovinu, někdy donuceni k předvádění „typických“ tanců nebo rituálů. Evropané tak utvrzovali svou představu o vlastní nadřazenosti proti „primitivním“ národům.
Podobné výstavy se konaly v Londýně, Paříži, Berlíně i Vídni. A když některé z nich zavítaly do Prahy, i zdejší publikum neváhalo. Češi, toužící po moderním velkoměstském zážitku, se chodili dívat na vystavené černochy se stejným zájmem, s jakým dnes proudí davy do mořských akvárií či na filmové premiéry.
Skupina jihoamerických domorodců vystavovaná na Svštové výstavě v Paříži
Hagenbeck: obchodník, vizionář i kontroverzní podnikatel
Jméno, které se s fenoménem lidských zoo nejčastěji pojí, je Carl Hagenbeck. Narodil se v Hamburku roku 1844 a už od mládí se pohyboval mezi zvířaty. Jeho otec provozoval obchod s divokou zvěří a Carl se brzy stal zkušeným organizátorem výprav s exotickými tvory. Zvířata dodával cirkusům, zoologickým zahradám i šlechtickým menažeriím.
Hagenbeck však nebyl jen obchodníkem. Byl i showmanem a uměl odhadnout, co publikum přitáhne. V roce 1874 uspořádal první „etnografickou show“ – vystavil severské Laponce se stádečkem sobů. Návštěvníci byli nadšeni a Hagenbeck brzy navázal na úspěch dalšími výstavami: Núbijci, Indiáni a další.
Tyto akce mu přinesly obrovský zisk a proslulost. Lidé stáli fronty, aby viděli „skutečné domorodce“ z dalekých zemí. Hagenbeckovy výstavy formovaly představy milionů Evropanů o světě mimo Evropu – a to i za cenu zkreslení či přímé manipulace.
Carl Hagenbeck chtěl divákům zprostředkovat co nejvěrnější obraz dalekých krajin, i za cenu toho, že jeho exempláři byli i lidé
Od lidí k zvířatům: nový koncept zoologické zahrady
S postupem času ale Hagenbeckovy zájmy vrátily zpět ke zvířatům. Fascinovalo ho, jak lze prostřednictvím kulis a výběhů vytvořit iluzi cizí krajiny. Už ho neuspokojovalo zavírat zvířata do klecí a ukazovat je návštěvníkům za mřížemi.
Když roku 1907 otevřel svou vlastní zoologickou zahradu v hamburském Stellingenu, způsobil revoluci. Žádné železné tyče, žádné úzké klece. Místo toho prostorné výběhy, oddělené od návštěvníků vodními příkopy a skrytými přírodními bariérami. Lvi, tygři či sloni se pohybovali volněji, v prostředí připomínajícím jejich domovinu.
Hagenbeckova zoo se stala vzorem pro moderní zoologické zahrady po celém světě. Princip panoramatických výběhů bez mříží se postupně rozšířil po Evropě i do Ameriky. To, co dnes považujeme za samozřejmost – že zvíře pozorujeme přes příkop nebo sklo, nikoli skrze železnou klec – je právě jeho odkazem.
Odkaz mezi krutostí a vizí
Historie lidských zoo dnes budí přinejmenším u části lidí nelibost. Je pravda, že kromě samotného „ponížení“ z vystavování byla většina vystavených domorodců předmětem špatného zacházení. Když se exhibice večer uzavřela, měli sice svobodu dělat, co se jim zlíbí, dostávali ale jen naprosto mizernou výplatu a většinu z ní nechali provozovatelům za byt a stravu. Ti jim často za zbylé peníze obstarávali levný alkohol, aby je udrželi v otupělosti a odevzdanosti.
Carl Hagenbeck zemřel v roce 1913. Zanechal po sobě dvě tváře. Na jedné straně byl podnikatel, který neváhal udělat show i z lidí a využít jejich exotický původ k zábavě davů, zatímco podporoval zažité, často bohužel mylné stereotypy. Na straně druhé vizionář, jenž zásadně změnil přístup k chovu a vystavování zvířat a přispěl k ochranářskému směřování zoologických zahrad.
Zaujal tě článek? Začni sledovat Zápisník zajímavostí, ať ti neuniknou další fascinující fakta o světě.
Zdroje:
