Článek
Jezero Peigneur v Louisianě bylo dlouho známé jako vhodné pro rybolov, na jeho březích probíhala rekreace a část vody se odváděla na zavlažování okolních polí. Od roku 1980 se nově uprostřed jezera se na ostrově tyčila vrtná věž společnosti Texaco, která prováděla testovací vrty.
Nic nenasvědčovalo, že se blíží jedna z nejhorších ekologických katastrof v dějinách jižanského státu. Způsobit ji měla kombinace špatného odhadu geologů a nepřesné důlní dokumentace. Pod jezerem se totiž rozkládaly obří prostory solného dolu, který na na místě fungoval od roku 1917 až do 70. let. Kromě stovek metrů chodeb se v něm nacházely pro těžbu soli pod zemí charakteristické obří dómy.
Pro moderní solné doly jsou typické velké dómy vzniklé odtěžením velkého množství horniny. Dnes jsou často turistickou atrakcí.
Inženýři doufali, že se dolu vyhnou a dostanou se do ložisek ropy, která důl obklopovala. Jenže odhad nevyšel a vrták prorazil do důlních prostor zhruba třiceticentimetrový otvor. Voda si okamžitě našla do podzemí cestu. Zpočátku šlo o nenápadný proud, ale solí tvořená hornina se začala rychle rozpouštět. Malá trhlina se během hodin proměnila v obrovský sifon. Jezero začalo mizet do hlubin a s ním i část okolní krajiny. Do propadu se zřítila celá vrtná souprava, molo, několik nákladních aut, dokonce i část pobřeží se stromy a zahradami.
Na letecké fotografii je vidět vzduch stoupající nad hladinu jednou z šachet, které vznikly při zatopení a zřícení dolu.
Síla proudu byla ohromující. Voda z jezera proudila do podzemí tak rychle, že se obrátil proud kanálu, který za běžných okolností odváděl vodu z jezera do Mexického zálivu. Nyní se ale mořská voda hrnula opačně, aby nahradila mizící objem. Obrácený tok trval několik hodin a patří k nejpozoruhodnějším jevům celé události. Vytvořil totiž obrovský vodopád, kterým voda padala na vyschlé dno.
Z výpusťového kanálu se stal přechodně největší vodopád v Louisianě, když mořská voda začala naopak proudit do jezera.
Rybáři a pracovníci, kteří byli na jezeře nebo poblíž, přišli o lodě i vybavení, ale měli obrovské štěstí – všichni stihli uniknout, a tak nehoda neměla kromě tří psů žádné oběti. Když se proud ustálil, jezero už nebylo tím, čím bývalo. Z mělké sladkovodní nádrže se stala hluboká vodní plocha spojená s mořem. Slaná voda z moře i ze zhrouceného podloží změnila ekosystém k nepoznání. Sladkovodní ryby i rostliny zmizely a nahradily je druhy snášející sůl.
Související sesuvy půdy poškodily i okolní domy a další stavby.
Následky nehody se řešily ještě roky. Společnost Texaco a provozovatelé dolu se navzájem obviňovali z chyb v mapách a v odhadech. Nakonec došlo k finančnímu vyrovnání, ale rozsáhlé změny v ekosystému už nic nezvrátilo.
Dnes po padesáti letech je hladina jezera opět klidná. Kypí to tu životem a zbývá jen málo připomínek proběhlé katastrofy. Ta ale přesto zůstává mementem toho, co člověk svou činností dokáže provést s krajinou, a jaké přírodní síly dokáže probudit, aniž by nad nimi měl nadále kontrolu.
Zaujal tě článek? Začni sledovat Zápisník zajímavostí, ať ti neuniknou další fascinující fakta o světě.
