Článek
V polovině 19. století byl Londýn největším městem světa. Žilo v něm přes dva miliony lidí, ale infrastruktura se nevyvíjela stejným tempem. Odpadní vody i výkaly končily v příkopech, žumpách, a především v Temži, která byla zároveň hlavním zdrojem pitné vody. V době, kdy ještě skoro nikdo netušil, že nemoci přenášejí mikroorganismy, považovali hygienici za hlavní nebezpečí takzvané „miasma“ – zkažený vzduch plný výparů.
Právě tento vzduch se v roce 1858 stal pro Londýňany noční můrou. Počasí bylo mimořádně teplé a suché. Hladina řeky klesla a v bahně se začaly rozkládat vrstvy odpadu, který se do ní roky vypouštěl. Smrad, který se zvedl, byl tak silný, že obyvatelé západního Londýna utíkali z domovů a poslanci si máčeli záclony v chlorovém vápnu, aby mohli vůbec zasedat v nově rekonstruovaném Westminsterském paláci. Událost vstoupila do dějin jako Velký smrad (Great Stink).
Dobová karikatura ukazuje, jak „Otec Temže“ představuje sličnému městu Londýn své děti: choleru a průjem
Lékaři tehdy věřili, že právě zápach je přímou příčinou epidemie cholery, která město v předchozích desetiletích opakovaně zasáhla. Teprve několik let předtím prokázal lékař John Snow, že nemoc se šíří kontaminovanou vodou, ne vzduchem. Jeho zjištění však mnozí odmítali. Velký smrad nakonec jeho teorii nepřímo potvrdil: ti, kdo se vyhýbali vodě z Temže, se cholerou nakazili jen zřídka.
Tlak veřejnosti i nesnesitelný zápach přiměly parlament konečně jednat. Poslanci během několika týdnů schválili mimořádný zákon, který pověřil inženýra Josepha Bazalgetta výstavbou nové kanalizační sítě. Projekt byl obrovský: více než 1300 mil kanalizace, stovky čerpacích stanic a obrovské sběrné tunely podél řeky.
Inženýr Joseph Bazalgette byl pověřen koordinací výstavby kanalizace. Malý muž s velkým knírem byl za své zásluhy povýšen do rytířského stavu.
Bazalgettova soustava měla dvojí účel – odvádět odpad mimo centrum a zároveň zabránit, aby splašky znečišťovaly Temži. Stavba trvala do roku 1875 a stala se základem moderního odpadního systému. Většina soustavy fungovala pouze silou gravitace, na vybraných místech ale bylo třeba vystavět přečerpávací jímky a pumpy. Rozkopány byly skoro všechny ulice, a kde prostor nebyl, tam se musel vyrobit - vznikla tak rozsáhlá nábřeží, v jejichž útrobách kromě kanalizace vedlo i metro.
Když město v následujících desetiletích postihly další cholerové vlny, Londýn už byl chráněn: nemoc prakticky zmizela. Poslední epidemie v roce 1866 se omezila jen na části města, kde kanalizace zatím nebyla dokončena.
Výstavba kanalizace si žádala obrovské úsilí a vedla k razantní proměně města. Dodnes je inženýrským zázrakem.
Velký smrad, který Londýn na čas paralyzoval, paradoxně přinesl dlouhodobé zlepšení života ve městě. Upozornil na nutnost oddělit kanalizaci od zdrojů pitné vody a ukázal, že technická řešení mohou zachraňovat lidské životy.
Dnes je část Bazalgettovy sítě stále v provozu. Pod londýnskými ulicemi tečou původní cihlové kanály, které vznikly z krize, již přineslo jedno mimořádně horké léto roku 1858.
Zaujal tě článek? Začni sledovat Zápisník zajímavostí, ať ti neuniknou další fascinující fakta o světě!
