Vysoké stropy, ale záchod na dvoře a jedna cimra pro celou rodinu. Jak žili Pražané za císaře pána?

Konec 19. století byl pro Prahu obdobím bouřlivého růstu. Za městskými hradbami vznikaly celé nové čtvrti, jako Smíchov, Karlín, Vinohrady nebo Žižkov. Průmyslové podniky a železnice lákaly do města tisíce nových pracovníků, kteří potřebovali bydlet poblíž továren i dílen. Odpovědí na tuto poptávku se staly činžovní domy – mnohdy honosné na pohled, ale uvnitř rozdělené na desítky malých bytů, určených převážně pro dělníky a jejich rodiny.

Typický dělnický byt v pražském činžáku sestával z jedné místnosti, případně z kuchyně a pokojíku. Často v něm žilo pět až osm osob, někdy i více, protože domácnost sdíleli příbuzní či podnájemníci. Postelí bylo málo, spalo se tedy po dvou i po třech, a děti mívávaly vlastní místo až ve chvíli, kdy trochu povyrostly. Kdo měl štěstí, měl k dispozici komoru, ale málokdo měl obytných místností více.

Prostor se využíval do posledního kouta: věci se skladovaly pod postelemi, lavice na sezení byli ve skutečnosti truhly. Věcí ale lidé měli daleko méně než dnes, jen několik osobních předmětů a pár kusů oblečení, které se často dědilo a vyspravovalo. Kuchyň – pokud ji byt měl – byla zároveň jídelnou, obytným prostorem a místem, kde se odehrávala velká část života rodiny. Dominovala jí kamna na uhlí, na nichž se nejen vařilo, ale i topilo. Typickým jídlem byla polévka z brambor nebo luštěnin, k ní chléb a zelí, jako zdroj bílkovin příležitostně tvaroh či jiné mléčné výrobky. Maso se na dělnickém stole objevovalo spíše výjimečně, častěji o svátcích.

Vaření bylo pracné a časově náročné. Bez lednice se potraviny rychle kazily, takže hospodyňky nakupovaly téměř denně. Potraviny se uchovávaly v chladu na síti ve sklepě, zavěšovaly se do plátěných pytlíků nebo ukládaly do truhel se solí. Vůně vařeného jídla se nesla pavlačemi i dvorem a mísila se se zápachem z chodeb a záchodů. Primitivní lednice, do kterých se vkládal led zakoupený v ledárnách, byly dlouho výsadou bohatých domácností.

Jedním z největších problémů činžákového života byla hygiena. Tekoucí voda v bytě byla vzácností – většinou stála na chodbě pumpa či kohoutek, z něhož se nosila voda v kýblech a džberech. Záchody byly společné pro celý dům, umístěné většinou na pavlačích či ve dvoře. Sdílelo je i několik desítek lidí, takže zápach i špatná údržba byly běžné.

Koupelna prakticky neexistovala. Lidé se myli u lavoru, byť oproti zažitým představám většinou poměrně často a pravidelně. Praha měla i několik veřejných lázní, například Svatováclavské poblíž Emauz nebo Eliščiny na rohu dnešní Revoluční, ale také na Žižkově či v Holešovicích. Jejich návštěva byla píše sváteční záležitostí. Nedostatek hygieny spolu s přeplněností bytů vedl k častému šíření nemocí, zejména tuberkulózy a různých střevních onemocnění. Velká epidemie cholery propukla v roce 1866, ale nemoc se opakovaně vracela po celý zbytek 19. století.

Přestože byty byly stísněné, činžáky nabízely společné prostory, které sehrávaly významnou roli v životě jejich obyvatel. Pavlače sloužily k sušení prádla i k sousedským rozhovorům. Dvory byly dětským hřištěm i místem, kde ženy klepaly koberce nebo myly prádlo ve velkých neckách. Lidé o sobě věděli téměř všechno. Soukromí bylo minimální, ale fungovala sousedská výpomoc – půjčování mouky, hlídání dětí či sdílení kamen při pečení chleba.

Na přelomu století se sice objevovaly snahy o zlepšení dělnického bydlení – například vznikly první obecní byty nebo družstevní projekty –, ale většina pražských dělníků nadále žila v činžácích s minimálním komfortem. Každodenní život byl naplněn prací, starostí o základní potřeby a neustálým přizpůsobováním se omezeným podmínkám. Koncept soukromí a žití v uzavřených, nukleárních rodinách, se rozšiřoval postupně a standartem se stal až po Druhé světové válce, ve spojitosti s rozsáhlou státní výstavbou rozsáhlých sídlišť na okrajích hlavního města.

A přesto: právě v těchto stísněných bytech se odehrával každodenní život, z něhož vyrůstaly nové generace Pražanů. Činžák nebyl jen symbolem bídy a nemocí, ale i místem, kde se rodila soudržnost a pospolitost.