Život v harému byl jiný, než si ho představujeme: Spíše než erotika mu vládly intriky a boj o moc

Když se na konci 16. století do Istanbulu dostávali první evropští diplomaté, vraceli se s příběhy, které Evropu fascinovaly. Popisovali palácové komnaty plné žen, střežené černými eunuchy, a sultána, který si podle nálady vybírá své společnice. Tyto obrazy rychle zapustily kořeny a daly vzniknout orientalistickým malbám i pohádkám, které známe dodnes. Jenže skutečný harém byl daleko komplexnější – nebyl jen prostorem intimity, ale i vzdělávací institucí a mocenským centrem říše.

Slovo harém pochází z arabského haram, tedy posvátný a nedotknutelný prostor. V muslimské tradici označovalo ženskou část domu, oddělenou od mužského světa. V případě panovníků a bohatých hodnostářů se tento princip proměnil v rozsáhlou instituci s vlastní hierarchií a pravidly.

Nejznámější byl harém osmanských sultánů v Istanbulu, v komplexu paláce Topkapi. Ten se stal jakousi „zakázanou čtvrtí“ města, do níž mohl vstoupit pouze sultán, jeho synové, pověření eunuchové a pár vybraných lékařů. Ženy v něm byly zcela izolovány od vnějšího světa. Počet obyvatel se pohyboval v řádu stovek – vedle manželek a konkubín tu žily princezny, vdovy po předchozích sultánech, služebné, vychovatelky a děti.

Život v harému se řídil pevně stanoveným řádem. Dívky vstávaly časně ráno, čekaly je hodiny výuky i praktických činností. Učily se turecky, arabsky i persky, věnovaly se hudbě, tanci, poezii, vyšívání a náboženským studiím. Čím nadanější a krásnější dívka byla, tím větší šanci měla postoupit v hierarchii harému. Volný čas trávily ženy společně – v zahradách, u šachovnice, při poslechu příběhů a básní. Velkou událostí byla návštěva sultána: pokud se rozhodl strávit noc s některou konkubínou, byla na tuto čest dlouze připravována. Někdy ale ženy čekaly roky, aniž by se s vladařem setkaly.

Specifickou skupinu tvořili eunuchové – vykleštění muži, kteří střežili pořádek a fungovali jako prostředníci mezi harémem a vnějším světem. Rozdělovali se na „bílou“ a „černou“ kastu podle původu a funkce. Největší vliv měli černí eunuchové z Afriky, kteří se stali skutečnými správci harému. Ti nejvyšší z nich měli přístup k samotnému sultánovi a často hráli významnou roli v politických rozhodnutích.

Harém byl tak prostorem neustálého soupeření. Ženy bojovaly o sultánovu přízeň, a ještě více o budoucnost svých synů. Neboť ten, jehož matka byla nejvlivnější, měl největší šanci stát se následníkem trůnu. Sultánovy matky, označované jako valide sultan, představovaly mocné figury. Jejich vliv byl tak výrazný, že 16. a 17. století se v osmanských dějinách označuje jako „sultanát žen“. V této době řídily osudy říše Roxelana, Kösem Sultan a Turhan Sultan – ženy, které se dokázaly prosadit v mužském světě diplomacie a dvorských intrik.

Příběh Roxeleny (Hürrem Sultan) je jedním z nejznámějších. Pocházela z dnešní Ukrajiny, byla zajata tatarskými nájezdníky a prodána na trh s otroky. V Istanbulu se dostala do harému a získala přízeň sultána Sulejmana Nádherného. Nejenže se stala jeho nejoblíbenější konkubínou, ale také jeho manželkou – což bylo v rozporu s dosavadní tradicí. Roxelana se aktivně zapojovala do politiky, radila sultánovi a podílela se na rozhodnutí odstranit jeho syna Mustafu, který byl považován za nejpravděpodobnějšího dědice. Tím zajistila budoucnost svých vlastních synů. Zanechala po sobě mešity, lázně i dobročinné nadace. Její příběh ukazuje, jak mohly ženy z harému vystoupat až na vrchol moci.

Podobně fascinující je osud Kösem Sultan, původem řecké dívky. Do harému se dostala jako otrokyně, postupně se stala hlavní manželkou Ahmeda I. a po jeho smrti regentkou za své nezletilé syny. Po více než dvacet let určovala chod říše, rozhodovala o vojenských taženích i o zahraniční politice. Její konec byl dramatický – v roce 1651 byla uškrcena v paláci svými soupeřkami, když se snažila prosadit jednoho ze svých vnuků na trůn. Tento příběh ukazuje, že intriky harému mohly být doslova otázkou života a smrti.

Evropané byli fascinováni zprávami o přísném řádu i o bizarních událostech. Jedna z často vyprávěných historek líčí, jak se některé konkubíny pokusily uprchnout přes spižírnu, ale byly odhaleny, protože po sobě zanechaly stopy z mouky Jiné příběhy hovoří o tom, že eunuchové pašovali ven dopisy a dárky pro rodiny zajatých dívek – riskovali tím ovšem život.

Dramatické jsou také příběhy dynastických čistek. Sultán Mehmed III. po svém nástupu na trůn nechal v roce 1595 popravit 19 svých bratrů, aby předešel bojům o nástupnictví. Tyto krvavé praktiky sice neměly přímou souvislost s harémem, ale rozhodnutí o jejich provedení se často rodila právě tam, v kruhu sultánových nejbližších žen.

Harémy přežívaly v Osmanské říši až do počátku 20. století. Poslední sultán Mehmed VI. měl stále svůj harém, i když v mnohem skromnější podobě než jeho předchůdci. Po porážce v První světové válce se Osmanská říše dostala pod správu vítězných mocností. Tehdy se do čela tureckého odporu, který vyhnal okupující Francouze, Brity i Řeky z území dnešního Turecka, postavil Mustafa Kemal. Energický vůdce začal po válce s modernizačními reformami a v roce 1922 zrušil i osmanskou monarchii. S ní zanikla i instituce harému, která po staletí formovala životy sultánů, jejich rodin i celé říše.

Mýty o harémech ale přetrvávají dodnes – zůstávají symbolem pohádkové rozkoše a smyslnosti. Historie nám ale ukazuje, že za zdmi těchto „zakázaných míst“ se odehrávaly skutečné lidské příběhy, plné ctižádosti, lásky, žárlivosti i tragédií. A že harém byl spíše institucí moci než romantickou kulisou, jejíž ozvěny se vytrácely teprve s příchodem moderního 20. století.

Zdroje: