Žába jedla svá vejce, z pusy jí lezli dospělí potomci. Vědcům se nedaří druh klonováním oživit

Australská žába známá jako Rheobatrachus vitellinus patřila k nejbizarnějším tvorům, které věda kdy popsala. Objevili ji teprve v 70. letech minulého století a už o pár let později byla pryč. To, co ji odlišovalo od všech ostatních obojživelníků, byl naprosto neobvyklý způsob rozmnožování. Samice po oplodnění spolkla svá vajíčka a její žaludek se z trávícího orgánu proměnil v bezpečný inkubátor. Během této doby se úplně vypnula produkce kyselin a enzymů, takže vajíčka ani pulci v matčině břiše nebyli ohroženi. Zatímco se malí žabáci vyvíjeli uvnitř, matka nemohla přijímat potravu a po týdnech či měsících z její tlamy nakonec vycházeli plně vyvinutí potomci. Vypadalo to, jako by dospělá žába rodila svými ústy.

Takto výjimečný způsob rozmnožování vědcům nabízel fascinující příležitost k poznání a možná i inspiraci pro medicínu. Přesto žába zmizela dřív, než ji stihli pořádně prozkoumat. Jižní druh, objevený v roce 1973, zmizel během několika let a severní druh nalezený v roce 1984 byl pryč do konce osmdesátých let. Příčinou byla ztráta prostředí a především rozšíření plísňového onemocnění chytridiomykózy, které postihuje obojživelníky po celém světě.

Naděje na návrat vyhynulé žáby se objevila v roce 2008, kdy tým vědců v rámci takzvaného Project Lazarus poprvé použil uchované genetické materiály a pokusil se vytvořit embrya. K překvapení všech se podařilo, aby se některé buňky začaly dělit, a krátce to vypadalo, že skutečně oživili dávno zmizelý druh. Nadšení ale brzy vystřídalo zklamání. Embrya nepřežila déle než jeden den a k životaschopnému organismu bylo ještě daleko. Další roky přinesly dílčí pokusy a částečné úspěchy, ale nikdy se nepodařilo vyvinout jediné mládě. Projekt, který před deseti lety vzbuzoval velkou naději, dnes spíše stagnuje a je pravděpodobné, že se žába už nikdy nevrátí.

Celý příběh přitom otevírá i širší debatu o takzvané deextinkci, tedy oživování vyhynulých druhů. Kritici upozorňují, že podobné projekty spotřebují obrovské množství prostředků, které by mohly pomoci ochraně ohrožených druhů, jež ještě žijí. Vzkříšený druh by navíc musel čelit těm samým hrozbám, které jej kdysi vyhubily – v případě žab by to byla právě chytridiomykóza. Přesto je snaha o návrat žáby důkazem, že hranice možností vědy se neustále posouvají.