Článek
Když se 23. září 1795 v Řesanicích u Kasejovic narodil chlapec jménem Václav Bojer, nikdo asi netušil, že jeho jméno jednou ponesou stromy, ještěři i barevní ptáci z dalekých krajů. Dnes je tento český přírodovědec 19. století téměř zapomenut, přesto jeho odkaz žije dál v botanických a zoologických názvech i ve starých herbářích.
Bojer začínal jako zahradník a brzy se dostal k přírodovědě. Již v roce 1813 nastoupil do Císařského muzea ve Vídni, kde se seznámil s tamními sbírkami a s dobovými vědeckými postupy. Krátce nato začal spolupracovat s významným botanikem Franzem Sieberem, pro něhož se stal terénním sběratelem. Jako mladý podnikl také cesty do Afriky, kde se poprvé setkal s tropickou přírodou, která ho přitahovala po celý život. V roce 1821 se pak vypravil do Indického oceánu a Mauricius se stal jeho druhým domovem. Právě odtud posílal do Evropy rozsáhlé série sušených rostlin známé pod názvem Flora Mauritiana.
Bojerovo dílo Hortus Mauritianus je dodnes živým zdrojem pro výzkum přírody.
V následujících letech podnikl i cestu na Madagaskar, který byl tehdy pro evropskou vědu téměř neznámým kontinentem. Do Prahy a Vídně se díky němu dostaly desítky nových exemplářů rostlin a živočichů. Bojer však nebyl jen sběratelem – na Mauriciu se zapojil do místního vědeckého života. Spoluzakládal přírodovědnou společnost Société d’Histoire Naturelle de l’Île Maurice, stal se jejím místopředsedou a zároveň působil jako učitel botaniky, přírodopisu a zemědělské chemie na tamní Royal College.
Uapaca bojeri je typickým stromem pro vrchovinu středního Madagaskaru. Pro stromy poněkud netypicky se šíří oddenky.
Vrchol jeho vědecké práce představuje kniha Hortus Mauritianus, tedy Mauricijská zahrada, z roku 1837. Je to podrobný přehled rostlin ostrova, který dodnes využívají botanici i ochranáři při rekonstrukci toho, jak vypadala tamní příroda před zásahem člověka. Ukazuje, že Bojer nebyl jen sběratel exemplářů, ale i pozorný badatel, který usiloval o co nejpřesnější poznání místní přírody jako celku.
Tkáč Palmový žije ve východní AFrice, kde ho poprvé popsal a dal mu latinské jméno právě Bojer.
Jeho jméno se zachovalo v řadě druhových názvů. Na Madagaskaru roste strom Uapaca bojeri, který tvoří celé lesní porosty a má význam i pro místní hospodářství. Na Mauriciu žije drobný endemický plaz – Scink Bojerův (Gongylomorphus bojerii), dnes kriticky ohrožený. A ve východní Africe lze spatřit zlatého Tkáče Palmového s latinským názvem Ploceus Bojeri, jehož barevné hejno připomíná českého přírodovědce v korunách palem. Podobných eponym je víc, od rostlin až po hmyz, a všechny svědčí o tom, jak široký záběr jeho práce měla.
Bojer zemřel 23. září roku 1856 v Port Louis „na následky ochrnutí“, jak stojí v tehdejších záznamech, pravděpodobně tedy na mrtvici. Jeho sbírky se dostaly do evropských herbářů a muzeí, kde jsou dodnes součástí vědeckého materiálu. Ač doma většinově zapomenut, zapsal se tak tento Čech do světových dějin vědeckého poznání zlatým písmem.
Zaujal tě článek? Začni sledovat Zápisník zajímavostí, ať ti neuniknou další fascinující fakta o světě.
