Článek
Má rodina již delší dobu sponzoruje jeden nejmenovaný hospic na Vysočině. Tam tráví své poslední měsíce a dny pacienti s nevyléčitelnými chorobami, zejména senioři, ale někdy i daleko mladší lidé, jejichž příběhy jsou pohnuté a smutné. Nikdo z nich nemá naději na vyléčení a všechny nevyhnutelně čeká smrt - i tak zde ale najdete inspiraci a překvapivě i smích a lásku.
Před čtyřmi měsíci mne matka vzala na návštěvu místního zařízení a ředitele, kterým je kněz, pan H. Vede hospic již 29 let a byl jedním z prvních, který takovou náročnou a vyčerpávající službu nabízel. Lidé, jako je právě má matka, mu pomáhali v době, kdy stát péči hospiců ignoroval a lékaři i personál pracovali z přesvědčení, polovina z místního osazenstva nebyla za své úsilí placená. Ředitel byl dříve zaměstnán v soukromé firmě a na začátku devadesátých let i podnikal, pak přišla těžká nemoc a téměř zázrakem se vyléčil. Změnil svůj život od základu, zanechal honby za kariérou, následně vystudoval teologii a založil hospic. Žije téměř asketickým životem. Dnes je podle něj situace lepší než dříve, s rozvojem povědomí o smrtelně nemocných pacientech a související péči lidé více přispívají a i stát má programy pro hrazení hospicové péče a to jak domácí, tak té v zařízeních, jaké je právě to pana H.
Zvířata a děti mají obyvatelé nejraději
První, co mne zarazilo, je množství zvířat v areálu domu, kde bydlí celkem 17 lidí. Napočítala jsem tři kočky, čtyři psy a jednoho poníka, který je místní senzací a lidé se s ním mazlí s úsměvy na tvářích. Někteří pacienti mohou chodit, jiní se pohybují ztěží a jedna paní již byla v takovém stádiu své nemoci, že se nepohnula ze svého lůžka. Pečující sestra jí chodila číst její oblíbené knihy každý den.
Pan H. říkal, že pacienti s nevyléčitelnými chorobami nejraději vidí děti, společnost ale není připravená sdílet s těmi nejmladšími smrt a tak se jich zde moc neobjeví. I mne, ačkoli jsem dospělá, vnímali jako dítě a jen pohled na někoho mladého vnesl do prostředí nový prvek a u stolů ve společenské místnosti si pacienti začali šuškat a jeden pán dokonce přišel, zda si s ním nezahraju šachy, že se chce držet bystrý dokud to jde. Měla jsem co dělat, abych zvládla emoce, ale po chvilce mi vše přišlo přirozené a přestala jsem vnímat pochmurný odér smrti a namísto toho se zaměřila na sílu okamžiku, ta byla naopak až příliš pozitivní vzhledem k prostředí.
Mé matce, které je přes padesát, říkali dívenko, já jsem byla holčička. Bylo to milé a po partii šachu jsme obě s matkou chvíli hrály s pacienty lodě, což je asi nejpopulárnější místní hra ve dvou. Ukazovaly jsme fotky naší kočky, výletů i zahraničních cest a nikdo neřekl nic negativního, pochmurného nebo depresivního. Pacienti měli čistou a upřímnou radost z naší návštěvy.
Pak se jeden pán zvedl a říkal, že už je čas na práska. Skupinka asi pěti dalších zvedla hlavy a pomalu se všichni odebrali do kůlny naproti domu, kde mají zimní altánek s posezením.
Konopí namísto morfia a opiátů
Ptaly jsme se, kam všichni jdou, pan H. nám vysvětlil, že jsou všichni v takovém klidu a pohodě hlavně kvůli tomu, že si dvakrát až čtyřikrát denně zajdou potáhnout marihuanu z dýmky v kůlně a je jde o takovou skupinová akce, protože jim ulevuje od neustálé bolesti. Jinak by museli brát léky na bolest nebo něco daleko účinnějšího - morfium a opiáty.
Se souhlasem ředitele jsem se tak vydala do kůlny za skupinkou seniorů a jednoho čtyřicátníka, kterého bohužel také brzy čeká smrt - všichni se těšili a šourali se pomalu do zmíněné kůlny. Tam čekalo překvapení v podobě houpacích židlí a velice pokročilé kuřácké výbavy, dvě dýmky byly zjevně kvalitní a šest houpacích křesel kolem kulatého stolu se rázem zaplnilo pacienty, kteří se chystali na své odpolední pokouření.
Skupinu lze rozdělit na dvě kategorie. Tři pacienti měli vyřízené předpisy na léčebné konopí a druhá trojice využívala, ehm, rozličné jiné dodavatele. Bez nich by se neobešli, léčebného konopí je totiž málo a bohužel, dle tvrzení místních není až tolik kvalitní. To by odpovídalo i statistikám, podle nichž ani při uvolnění podmínek pro pěstitele nemá stále téměř nikdo o spolupráci se státem zájem.
Pacienti se vrhli do práce. Dva plnili dýmku, jeden začal balit klasické ,,brko“ - každý měl rád něco jiného. ,,Modely“, ty léčebné i ostatní se vytáhly na kulatý stůl a začalo ,,testování kvality“, babičky větřily vůni svých i konkurenčních typů marihuany a hodnotily své pocity, chlapi pracovali na přípravě. Někteří z pacientů dokonce disponovali i několika typy odrůd s rozdílnými účinky. Na bolest, na spánek a na uvolnění.
Dle slov místních je zásobují zejména soukromí sponzoři, nadšenci, kteří namísto financí dováží různé typy konopí, které sami pěstují a sklízí. Mají ale omezené zásoby, dle české legislativy mohou pěstovat pouze pět květin, poté sice stále působí v ilegalitě, ale nehrozí jim vysoké tresty za distribuci omamných látek. Nikdo nechce riskovat. Účtují si symbolické ceny - vypěstovat kvalitní odrůdu zabere množství práce, úsilí i spotřeby energií. Děti a vnoučata zdejších pacientů pak jezdí pro konopí za sponzory, ti někdy dokonce navštěvují hospicy a ptají se na zpětnou vazbu ke své produkci - jde o neobyčejnou symbiózu celého ekosystému umírajících, jejich rodin a lidí, kteří květiny pěstují. Odpolední ,,seance“ trvala necelou hodinu, poté několik pacientů zůstalo na houpacích křeslech a další se opět přesunuli do společenské místnosti ke svým pořadům i hrám, někteří později odpolední návštěvu lékaře, který jezdí jednou až dvakrát denně.
Takové seance absolvují místní dvakrát až čtyřikrát denně a každá z nich je pro ně úlevou, oslavou i radostným okamžikem. Připadala jsem si chvíli jak u party anarchistů ve squattu, když jsem se ale následně nad zážitkem zamyslela, je to vlastně naprosto přirozené a skvělé, že si mohou smrtelně nemocní lidé ulevit, zasmát se a alespoň na chvíli si připadají normálně. Pomáhají jim v tom paradoxně (dle českých zákonů) drogy, bez kterých by se neobešli a jejich životy by byly o poznání méně kvalitní. Odkázaní by byli na daleko horší drogy, které jsou ale po předepsání lékařem - opiáty typu morfia a dalších typů.
Není tak čas pro přehodnocení vnímání některých návykových látek - zvlášť konopí - ve vztahu k lidem, kterým prokazatelně pomáhají a dělají jejich životy i umírání snesitelnější? Stát by rozhodně měl více podpořit jak samotné hospicy, tak i uvolnit ruce dodavatelům, kteří již v šedé zóně místním pomáhají. Mnoho z těchto nadšenců by si mohlo postavit na této potřebné pomoci i podnikání.
