Článek
Ostrov Belle-Ile se nachází asi hodinu a půl jízdy trajektem od poloostrova Quiberon na jižním pobřeží Bretaně. Panuje tu téměř středomořské klima a když na pevnině prší, na ostrově často svítí slunce. Mimo sezónu tu žije asi pět tisíc obyvatel, v sezóně se počet vyšplhá až ke 40000. Mají tu supermarket, základní školy i nemocnici. Na střední školu nebo do porodnice se ale musí na kontinent. Trajektem a v případě porodu i vrtulníkem. Kuriozitou je, že pokud se nestačí dojet včas a novorozenec spatří světlo světa v helikoptéře nebo na lodi, v rodném listě má jako místo narození zapsáno hlavní město Paříž, kde jsou oba dopravní prostředky imatrikulovány.
Také je tu zakázána jízda na kole z kopce. Ne že by to snad někdo kontroloval. Ale málo naplat, zákaz je zákaz! Samozřejmě se nabízí otázka, proč taková přikázání, která nikdo nekontroluje a ještě působí poněkud výstředně. Pařížané, kteří sem jezdívají na prázdniny, totiž prý jízdě na bicyklu holdují jen jednou ročně, právě na dovolené. A moc to neumí. Zdejší silničky jsou samá zákruta a často zmizí v krátkém, ale prudkém klesání do nějakého údolí. Pokud dojde k nějakému vážnějšímu úrazu, je třeba nešikovného cyklistu odvézt na pevninu. A to něco stojí. Takže pokud si to pařížský výletník drandil z kopce navzdory zákazu, zaplatí si převoz sám.
Belle-Ile v překladu znamená „krásný ostrov“ a není to reklamní trik. Žádný div, že slavný malíř Claude Monet sem přijel původně jen na tři dny a zůstal dva a půl měsíce. Za tu dobu namaloval celkem 39 obrazů, 10 z nich zachycuje úžasnou scenérii Port Coton, Bavlněného přístavu. Což je popravdě trochu divné jméno pro zátoku na bretonském ostrově. Vřesu a kapradí tu mají dost, ale bavlna? Ve skutečnosti zátoka získala své jméno díky chuchvalcům mořské pěny vrstvícím se za bouřlivého počasí na úpatí útesů. Za silného větru prý její chomáčky poletují vzduchem a zachycují se na snítkách vřesu. Když pak zasvítí slunce, vypadají vřesoviště jako kvetoucí bavlněná pole. Monet tu maloval až pět pláten najednou v umanuté snaze zachytit sebemenší prchavou změnu scenérie.
Belle-Ile
Já jsem už při svých opakovaných návštěvách zažil Port Coton slunečný, poklidný jako jihočeský rybník, temně dramatický i bouřlivě hrozivý. Moneta sice Belle-Ile uchvátil, ale k pobytu měl i své výhrady. Draze si platil nevelký pokojík v domku jednoho rybáře. Z dopisů, jimiž každodenně oblažoval svoji choť, vysvítá, že poklidný běh jeho života na ostrově bezohledně narušoval hlučný čuník obývající chlívek sousedící s malířovou komůrkou. Umělec si zároveň stěžoval i na jednotvárnou stravu. Musel se totiž každý den ládovat humry, nic jiného mu totiž rybář k snědku nenabízel. Řešení bylo přitom nasnadě. Za bezesných nocí, kdy Monetovi bránilo v zaslouženém spánku sousedovo náruživé chrochtání, zoufalý malíř střídavě spřádal marné plány, jak hlučného živočicha sprovodit ze světa a zároveň si představoval, jaké gastronomické požitky by mu tato ospravedlnitelná vražda mohla zajistit. Ani si snad raději nepředstavovat, o kolik obrazů Belle-Ile jsme byli ochuzeni jen proto, že byl Monet nevyspalý a hladový…
KAŠPAR, Zbyněk. Kruté příběhy sladké Francie. Praha: Garamond, 2017. ISBN 978-80-7407-365-6.
