Omán - cesta do říše pohádek tisíce a jedné noci

Omán, stát nacházející se na východním výběžku Arabského poloostrova patří mezi snadno dostupné exotiky, a to i pro individuální cestovatele. Je to sem relativně blízko, na rozdíl od sousedního Jemenu je tu bezpečno a v porovnání se sousedními oblíbenými Emiráty tady sázejí na tradice a ne na les mrakodrapů.

Zdaleka ne o každém orientálním městě se to dá říci, ale ano, Muscat, hlavní město Ománu, je opravdu krásný. Arabsky hektický, s typickým souqem (bazarem), kde našinec omámený všudypřítomnou vůní kadidla jen s vypětím všech sil odolává atakům prodejců. Pláže, pobřežní promenáda Corniche, obrovská mešita sultána Kabúse, místní kuchyně za babku (je levnější dát si vynikající šavarmu nebo kuřecí biryani a k tomu šťávu z čerstvého ovoce, než si koupit něco na zub v supermarketu), starý Muskat se sultánovým palácem al Alam a pevností al Mirani… Muscat je vlastně několik měst v jednom, protože jednotlivé čtvrti od sebe oddělují horská úbočí. Turisté se mísí s místními a doprava, zvláště ve večerních hodinách nabývá poněkud hektických parametrů…

Kolem Muscatu se táhnou místy až šestiproudé dálnice a je velmi snadné sjet tam, kde nemáte, případně pokračovat tam, kam nechcete. Google se tu totiž dost často přizpůsobuje orientální ležérnosti a navigace (členy naší expedice familárně přezdívaná Fatima), poskytuje své rady jen občas a velmi přibližně. Je tudíž třeba zapojit kreativní fantazii, aby člověk pochopil, co která rada vlastně znamená. Pojmy „najeďte na nájezd“, „zahněte doprava“ a „ostře do leva“, mohou znamenat pokaždé úplně něco jiného, a to i v odstupu několika minut. Zvlášť oblíbeným se stala rada "jeďte na jih (sever, západ…). Na dálnici lze tento pokyn respektovat občas jen svízelně, nehledě na to, že ne vždy má řidič možnost, aby opustil automobil a podle lišejníku na stromech se pokusil zorientovat, kde se nachází jednotlivé světové strany. Pouze informace „otočte se“ je jednoznačná. Právě jste dorazili na místo, které hovorová čeština obvykle nahrazuje jadrným synonymem pro lidskou zadnici.

Instruktoři zdejších autoškol vštípili svým žákům zásadu, že blinkry používají pouze jedinci slabší nátury a některým dokonce úspěšně zatajili i skutečnost, že automobily jsou vybaveny světlomety, které je možné potmě zapnout. Může se vám proto docela dobře stát, že i na dálnici potkáte večer či v noci úplně neosvětlený vůz. Naštěstí boj za energetické úspory je v Ománu teprve v plenkách. Nejen kolem dálnice, ale i podél všech významnějších komunikací se totiž táhne veřejné osvětlení. Pohybujete se tak spíše než ve tmě v jakémsi pološeru. Za to klaxon, ten je nezbytným průvodcem každého šoféra a hanba tomu, kdo si alespoň občas nezatroubí.

Kapitola sama pro sebe jsou pak místní retardéry, kterým jsme začali říkat ku*evníčci, protože, když na ně neopatrně najedete, hrozí vám nebezpečí, že si, nu ano, zku*… auto. Však vy víte co…! Jsou vysoké, vesměs neoznačené a často naprosto nelogicky umístěné. Usoudili jsme, že nějaký sultánův vzdálený bratranec musí mít firmu na jejich budování, jinak si totiž jejich existenci a četnost nelze vysvětlit. I když totiž vlastně, Allahu akbar!

Stav vozového zdejšího parku je poněkud pochmurný. Pro poruchu odstavený vůz u krajnice tu uvidíte každou chvíli. Naše zapůjčená Mazda od globálně působící společnosti Dollar nebyla výjimkou. Na dálnici se nám uvolnil kryt kryjící podvozek, což při jízdě způsobovalo nepříjemný rachot. Ukázalo se, že telefonní číslo na asistenční službu, které jsme při odjezdu z půjčovny dostali, je pouze symbolické. Nejenom, že telefony nikdo nebral, ale ani se sním nešlo spojit. Nezbylo než dojet 150 kilometrů zpátky na letiště. Ke cti je půjčovně přičíst fakt, že nám bez řečí za dvacet minut přistavili jiný vůz a vůbec se nesnažili hodit poškození vozu na nás.

Omán při pohledu z výšky vypadá hornatě a vyprahle, ale zdání klame. Úzkými kaňony ve strmých horách se občas vinou říčky, z nichž se v případě vzácných, ale prudkých dešťů mohou během pár minut stát veletoky. A i v období sucha se voda tu objevuje a hned zase ztrácí mezi kameny a celý rok v mnohých kaňonech zůstávají jezírka lákající turisty ke koupání a místní k budování kanálů, které by vodu dovedly až k jejich polím.

Za vrchol celé cesty jsme zvolili divoké Wadi Shab. I tady je sice dost turistů, ale vádí je dlouhé, takže stačí přebrodit řeku na druhý břeh a člověk si užije i chvilku samoty. A co je důležité, pořád máte pocit, že jste v přírodě… Krása! Jen byla škoda, že se slunečný den k večeru pokazil. Zdvihl se totiž vítr a oblohu zahalila písečná mlha. Nápad projet alespoň část sousedního Wadi Tiwi jsme tak opustili. Nemělo to smysl, viditelnost byla bídná…

Wadi Bani Kharus se dá projet autem, je divoké a zapomenuté v horách kousek od Rustaku, kam míří návštěvníci toužící shlédnout jeden z mnoha místních hradů. Jen je třeba dávat pozor. Pokud na vás protijedoucí vůz bliká, nejedná se o pozdrav ani pokus navázat kontakt se spolucestující teenagerkou, ale o varování, že na vozovce za zatáčkou se vyskytují kozy. Upozornění – ty holky rohaté na klaxon nereagují! Není zbytí, je třeba vystoupit z auta. V kozím kolektivu to vyvolá naději, že jste je přijeli podojit, nakrmit nebo se jen tak honit. Když se s nimi trochu proběhnete, oddaně vás budou následovat. Časem je odlákáte od vozu a když k němu zpátky do sprintujete rychleji než ony, můžete pokračovat v jízdě. Tímto se omlouvám, že jsem v jednom sympatickém stádu vyvolal plané naděje na nezištné přátelství…

Wadi Bani Chalid má pověst místa, které v Ománu musí vidět každý. A podle toho to tam také vypadá. Tisíce turistů z Ománu i celého světa, stavební ruch, který kaňon brzy pravděpodobně zcela zničí a zaplní hotely. Viděno zpětně to za dlouhou cestu z Muscatu vlastně nestálo… Sice zklamání, ale za ten týden v Ománu vlastně jediné. Na druhou stranu, poprvé a naposledy tu bylo mýdlo nejen na dámských, ale i pánských toaletách.

V Ománu najdete luxusní plážové resorty a taky kilometry divokých pláží. A o překvapení není nouze. U pláže Khairan jsme původně zastavili jen na fotky. Okamžitě jsme byli obklopeni houfem místních kapitánů toužících nás nalodit a odvést šnorchlovat na některý z ostrovů v zátoce. Vyhrál sympatický Fajs, jenž zkušeným okem vyhodnotil, že někdo, kdo má deset dioptrií jako já, není perspektivní zájemce o šnorchlování. Nabídl se, že nás vezme jen tak na projížďku za polovic ceny, stejně prý jede vyzvednout nějaké potápěče. Inu, proč ne! Tyhle random zážitky jsou stejně nejlepší, jak říká moje dcera.

Takže jsme se nalodili a stálo to za to! Viděli jsme krásné útesy, seznámili jsme se se sympatickou indickou rodinou i místními rybáři. V podvečerním slunci tahali z vody sítě plné drobných ryb, jen nám přišlo divné, že mají šátky zahalený celý obličej. Ne, nejednalo se o členy žádné feministické sekty usilující o rovnoprávnost v odívání arabských osob všech pohlaví. Byli to prostě pytláci! Fajs se u nich zastavil, aby si nabral pár ryb k večeři. Zadarmo. Pravděpodobně jako odměnu za to, že je nepráskne. Celému nevinnému výletu to dodalo lehoučký nádech dobrodružství.

Jen kousek odtud se nachází pláž Yitti, údajně ta nejkrásnější ze všech. Jenomže ouha, na silnici ukazatele ukazují, Google navigace naviguje, ovšem za zatáčkou je závora a u ní voják. Dál se nejede, protože Trump tu staví golfový resort. Pomiňme, zda je dobrý nápad stavět golfové hřiště zrovna na poušti, ale to že zrovna tenhle projekt podporuje ománská vláda je určitě jen náhoda. Po souši se už prostě na pláž Yitti nedostanete. Po moři to možná jde, nevím, nezkoušel jsem to. Možná tam kotví letadlová loď, aby tu pláž Doníkovi někdo nevykoukal.

Ománci jsou fajn, milí, vždy ochotní poradit a na rozdíl od některých jiných zemí v Orientu nejsou vůbec vlezlí. Samozřejmě ne všechno tu ideálně funguje. Najdete si na internetu místní cestovku nabízející výlety do pouště, jejíž stránky vyhlížejí velmi profesionálně. Když dorazíte na místo, najdete jen polorozpadlý barák a nikdo z místních o žádné cestovce jaktěživo neslyšel. Podnikatelský záměr očividně zůstal jen ve virtuální realitě. Mimochodem ve městečku Bidiyah na okraji pouště působí složení místních komerčních aktivit poměrně monotematicky. Spousta obchodů s potravinamia neuvěřitelné množství barber shopů. Žádný velbloudář by se neukázal na veřejnosti bez pečlivě nakadeřených a napomádovaných vlasů. A jedna opravna aut vedle druhé. Vzhledem k počtu zmiňovaných retardérů, docela chápu. Pak ještě jedna benzínka a klinika pro velbloudy, a to je všechno!

Přijeli jsme připraveni na to respektovat místní zvyky, ale Omán je na turisty zvyklý, takže zápaďáci téměř všude chodí, jak je napadne. Šátek, který si slečna dcera přivezla, aby si do něj halila hlavu, bude-li to situace vyžadovat, jsme nakonec použili jen jednou a pouze za účelem pořízení fotografie. V přírodě to člověka nepřekvapí, ale dámy v šortkách jsme viděli v turistických hodinách i u mešity sultána Kabúse v Muscatu. Dokonce i ve vádí Baní Khalid se turistky v bikinách cachtaly přímo pod obří cedulí s návodně vyobrazeným párem v muslimských plavkách a několikajazyčným nápisem požadujícím respekt k místní kultuře.

Člověk pak snadno ztratí ostražitost. Při návratu z hor jsme poslední den vylezli u pláže v Súru, kde místní právě pozvolna končili páteční siestu a nad mořem se vznášela poklidná atmosféra pozdního víkendového odpoledne. Dcera vylezla z vozu v šortkách a tričku, přes které si přehodila košilku. Ani ne tak kvůli místním tradicím, ale protože od moře už trochu foukalo. Město jsme si prošli a když jsme se vraceli k autu, vedle chodníku se pomalu šinula kolona aut vracejících se z pláže… První si toho všimla ona.

„Tati proč tady každé druhé auto troubí?“

No na tebe moje milá, na tebe. A jo, vážně! Najednou jsme si všimli, že ve většině aut jsou chlapi a někteří si moji maličkou prohlíželi dost fascinovaně. Vůbec nic se nestalo, Omán je jedna z nejbezpečnějších destinací, zbyl jen pocit jisté nepatřičnosti, který si člověk způsobil vlastní hloupostí. Přeci jen, Orient je Orient!

Text je založen na osobních zážitcích a zkušenostech.