Hlavní obsah
Názory a úvahy

Putin a Trump. Fašisté pro naši dobu

Foto: Seznam.cz

Fašismus se vrací na scénu světové politiky hlavním vchodem a my bychom si to měli přiznat.

Článek

Používat historické paralely pro hodnocení současné politické situace jsem vždy považoval za velmi ožehavé, protože to nutně vede ke zjednodušování a zkratkovitosti. Tím spíše pokud se jedná o nálepku fašismu. Někoho tak označíte a s další argumentací se nemusíte obtěžovat. Na druhou stranu současný politický vývoj nás staví před otázku, zda vymýšlení alternativních hodnocení není zastíráním skutečné podstaty a nenadešel čas nazývat věci pravým jménem. Jedině tak si totiž uvědomíme, čemu nebo komu čelíme a můžeme tomu přizpůsobit své chování. Tím spíš, že podezření ulpívá i na státech, které disponují širokým jaderným arzenálem.

Předem je třeba zmínit, že na rozdíl od komunismu fašismus nikdy nebyl jednotným hnutím a režimy, které můžeme považovat za fašistické, namátkou zmiňme např. Mussoliniho Itálii, frankistické Španělsko či nacistické Německo, vykazovaly mnoho společných znaků, ale i nemálo rozdílů. Výlučně fašistické nejsou jednotlivé znaky samy o sobě, jejich systémová kumulace už ovšem ano.

Vítejte v matičce Rusi

Putinův režim rozhodně nebyl fašistický od samého počátku a je otázka, zda by Vladimira Putina z doby, kdy v čele Ruska vystřídal Borise Jelcina, nepřekvapilo, kam až jeho vláda v budoucnosti Rusko dovede. Od alespoň částečně přesvědčivého předstírání demokracie, k autoritářskému státu až po současnost, kdy Rusko, dle mého názoru, za fašistický stát můžeme označit bez velkých pochybností.

Putin je jakýmsi novodobým carem. Jeho moc je zcela centralizovaná a prakticky neomezená. Svobodná média neexistují. Volby jsou pouze špatně zrežírovaným komediálním představením. Opozice? Její představitelé jsou buď v emigraci nebo mrtví, přičemž jim na onen svět pomohl Putin (Němcov, Navalnyj…) Kolem vůdce je dlouhodobě vytvářen kult osobnosti nabývající mnohdy až nechtěně bizarních podob. Stačí si připomenout Putinův pokus převtělit se do ruského Indiana Jonese lovícího z hlubin Černého moře antické amfory.

Dochází k manipulativnímu výkladu historie: relativizace paktu Ribbentrop – Molotov (a tím i podílu SSSR na rozpoutání druhé světové války) či Stalinových zločinů i sovětské okupace Pobaltí, stejně tak jako urputná snaha vyfabulovat jakousi spojitou linii vedoucí z Kyjevské Rusi, přes carské Rusko, Sovětský Svaz až k Putinovi. Rozporování oficiálního výkladu historie může být dokonce kriminalizováno. Zvláštní důraz je pak kladen na ovlivňování nejmladší generace ve školách. Doporučuji shlédnout film Pan Nikdo proti Putinovi, je to poučné.

A pak je tu samozřejmě nacionalistické blouznění. Pohádky o tom, že Ukrajina je umělý stát vytvořený západem a Ukrajinci jsou vlastně Rusové, kteří se nechali pobláznit západní propagandou. Ruský svět (Russkij mir) je chápán jako svébytné kulturně-jazykové společenství přesahující hranice ruského státu, které má navíc historické poslání čelit náporu západní dekadence a bránit tradiční hodnoty.

Putin se dlouhodobě netají touhou změnit stávající systém mezinárodního práva. Ještě před zahájením války proti Ukrajině Rusko okupovalo části území Moldavska a Gruzie. To byl ovšem pouze předkrm Armageddonu rozpoutaného Ruskem na Ukrajině. Každý správný diktátor potřebuje imaginárního nepřítele, na nějž by svedl své vlastní hříchy. Tak i ruská válka na Ukrajině, která se při tom v Rusku ani válkou nazývat nesmí, je propagandisticky vysvětlována poukazem na osudovou obranu Ruska před kolektivním Západem. Podobně jako v předmnichovském období obviňoval Hitler z eskalace Československo a poukazoval na údajný útlak německé menšiny, používá i Putin velmi podobnou argumentaci, jen ta údajně šikanovaná menšina je pochopitelně ruská. Omlouvání bombardování ukrajinských civilistů (v jejichž zájmu Putin prý válku vede) snahou o denacifikaci Ukrajiny pak už působí jako nehorázná drzost, tím spíš, že ruské válečné úsilí nabývá místy genocidních rysů, jak o tom svědčí například únosy a systematické porušťování ukrajinských dětí.

Kritici mohou namítnout, že v Putinově Rusku neexistuje žádná skutečně masová politická strana, o niž by se diktátor mohl opřít. Ta bývá jinak pro podobné režimy typická. Bude to pravděpodobně tím, že Putin byl do své funkce v podstatě instalován svým předchůdcem Borisem Jelcinem a svůj systém vytvářel postupným upevňováním moci shora. Masovou stranu proto ke svému vzestupu nepotřeboval. Stačil mu pasivní souhlas většiny ruské veřejnosti, které, přiznejme si to, přinesla éra putinismu po krizových devadesátých letech mnoho pozitivního.

Rusové libující si v mesiášském obrazu Ruska jako spasitele lidstva v existenční bitvě s nacismem by se označení země za fašistickou diktaturu nepochybně bránili. Podle mého názoru jsou ovšem shromážděné důkazy více než přesvědčivé. Vyplývá z toho závěr, že při mírových jednáních je třeba postupovat s maximální opatrností a nepodléhat iluzi, že je možné dojednat férový kompromis. Stejně jako Hitler mluvil kdysi otevřeně o získání životního prostoru na východě, netají Putin svůj záměr obnovit sovětské impérium. A historie nás učí, že podobné režimy nevnímají snahu o kompromis jako ruku nabídnutou k smíru, ale jako známku slabosti.

Kam čert nemůže, nastrčí Trumpa

Horší je, že i na západní politické scéně se objevují tendence vzbuzující strach z návratu starých špatných časů. Obavy vyvolává především případné vítězství Marine Le Pen případně Jordana Bardelly v příštích francouzských prezidentských volbách či vzestup AfD v Německu. Je ovšem spravedlivé říci, že pokud se doposud strany, na nichž toto obvinění ulpělo, dostaly k moci, obavy se buď nepotvrdily, tak jako v případě italské premiérky Meloniové, nebo se tito politici rychle znemožnili, tak jako Geert Wilders v Nizozemí nebo FPÖ v Rakousku.

Všichni dohromady ale mohou zblednout závistí na tím, co předvádí americký prezident Donald Trump. Ten zcela opanoval mediální prostor, dokáže udávat agendu a ostatní hráčům nezbývá, než se přizpůsobit jeho zběsilému tempu. Trochu to připomíná pověstnou Cimrmanovskou sopku, která zasypala sama sebe.

Ve svém prvním volebním období se choval poněkud zmateně. Jednak byl patrně sám zaskočen svým vítězstvím, jednak jej brzdilo jeho okolí. Svůj první mandát zakončil efektně popíráním vlastní porážky v prezidentských volbách roku 2020. Pokud by byl setrval v roli uraženého rozmazleného děcka, kterému sebrali oblíbenou hračku, bylo by jeho chování úsměvně bizarní. Trump ovšem podnikl kroky s cílem volební porážku nelegálním způsobem zvrátit. Když nenalezl dostatečnou podporu mezi politiky, svolal do Washingtonu své rozhněvané příznivce. Dav vyprovokovaný jeho tweety i předcházejícím projevem zaútočil na budovu Kapitolu. Trump nakonec po dlouhém váhání vydal prohlášení, v němž své rozparáděné fanoušky vyzval, aby se stáhli. Nepodařené povstání zaplatili životem minimálně čtyři lidé.

Je otázka, zda si Trump skutečně uvědomoval dosah svých činů. Vždy se mohl pochlubit nadprůměrně narcistními sklony a zbytnělým egem. Dokonce se v souvislosti s ním spekuluje o psychiatrické diagnóze nebo počínající stařecké demenci. Bez ohledu na to se ovšem zmiňované události jeví jako špatně připravený pokus o státní převrat, kdy dal Trump navíc na poslední chvíli od svých příznivců ruce pryč a nechal je zaplatit za své mocenské ambice.

Už tenkrát mi vytanula na mysli paralela s rokem 1922. Tehdy se italský fašistický předák Mussolini rozhodl sáhnout po moci. Zlatým hřebem měl být triumfální pochod jeho rváčů, tzv. černých košil, na Řím. Pozdější mussoliniovská propaganda líčila výlet černokošiláčů do hlavního města jako spektakulární vítězství. Nic nebylo více vzdálené pravdě. Tenkrát postihl Itálii studený a deštivý podzim a když Mussoliniho banda dorazila do věčného města, vzbuzovala spíše soucit než hrůzu. Promoklí a promrzlí, vyzbrojení jen starými puškami a obušky. Proti nim stála armáda s kulomety a obrněnými vozy. Jenomže nikdo vojákům nevydal rozkaz, aby proti fašistické milici zasáhla. To americká demokracie se přeci jen ukázala být robustnější a v roce 2021 se Trumpovi ubránila. Ani Mussolini se v roce 1922 nechoval jako žádný velky hrdina. Vyčkával ve vile své milenky Margherity Sarfattiové ne břehu jezera Como, poblíž švýcarských hranic. Ty hodlal neprodleně překročit, kdyby to v Římě neklaplo. Byl připraven své příznivce hodit přes palubu, stejně jako to udělal Donald s těmi svými.

Pachatel se vrací na místo činu

Člověk by řekl, že Trump bude nadále naprosto nevolitelný. Jenomže chyba lávky. Republikáni se jej nezřekli, soudy nedokázaly odsoudit a jelikož demokraté proti němu nepostavili věrohodného kandidáta, Trump se v roce 2025 do Bílého domu vrátil. Plný touhy po pomstě a neskonale lépe připravený, obklopený profesionálními kývači a MAGA aktivisty.

A rozjel se MAGA mejdan, kde se současná administrativa chová, jako kdyby byl stát její hračka. Snaží se obcházet pravidla a nerespektuje zákony. Vše zahájila amnestie odsouzených za útok na Kapitol, jasný signál, že násilí v politice je akceptovatelné, pokud násilníci stojí na té správné straně. Militarizace imigračních útvarů ICE pořádajících agresivní hon na nelegální imigranty v ulicích amerických měst je logickým vyústěním. Nejde o boj proti nelegální migraci jako takový, ale o způsob jakým probíhá. Lidé jsou zatýkáni pouze na základě svého vzhledu, násilím vytahováni ze svých automobilů a domů. Na ulicích zůstávají nevinní mrtví. Místo snahy o objektivní vyšetření si Trump řádění svých milicí pochvaluje.

Stejné tendence lze pozorovat i v zahraniční politice. Únos venezuelského prezidenta Madura, útok na Irán či snaha přivlastnit si Grónsko, území patřící dlouholetému spolehlivému spojenci. Trumpova administrativa sebrala finance rozhlasové stanici Svobodná Evropa, šířící po dlouhá desetiletí zpravodajství na území nedemokratických režimů a obratem připravuje internetovou doménu Freedom.gov, jejímž deklarovaným cílem je šíření informací blokovaných na území jiných států včetně Evropské unie. Je libo nacistické bláboly, ruskou propagandu či dětskou pornografiii? To vše vám strýček Donald dopřeje. Trump nepokrytě projevuje náklonnost různým diktátorům. Stačí si vzpomenout na červený koberec rozvinutý pro Vladimira Putina a porovnat se šikanou, které byl v Bílém domě podroben Zelenskyj. A Kongres se jen dívá.

I kolem Trumpa je budován kult osobnosti, jak o tom svědčí např. přejmenování Kennedyho centra nebo film opěvující jeho manželku Melanii. Mezinárodní právo netřeba, Trumpa, jehož dějiny budou zvát veliký, omezuje jen jeho morálka. Alespoň to tak sám vidí. Pozlacení Oválné pracovny či přejmenování Mexického zálivu? Velcí diktátoři 20. století by uznale kývali hlavou. A všudypřítomná lež, která zaplavila veřejný prostor v množství, že snad ani není v lidských silách jednotlivé nepravdy vyvracet. Útoky na celé skupiny obyvatel. Novináři či političtí protivníci jsou označováni jako škůdci, odpad nebo zločinci. Haiťané dle prezidenta údajně jedí psy… Říká se tomu dehumanizace. Vzpomínáte, jak byli kdysi označováni Židé? Vši, parazité, krysy…

Množí se pokusy trestně stíhat ty, kteří prezidentovi někdy zkřížili cestu. Bývalého ředitele FBI James Comeyho a desítky dalších. Nová doba si žádá rituální líbání prstenu vůdce. Univerzity, vydavatelé, republikánští senátoři i ten Marc Zuckerberg. A kdo ke křížku nepřileze, bude mít problémy. Na Harvardově univerzitě už ví. USA ale vzdorují a rozhodně ještě nejsou fašistickým státem. Svědčí o tom i nedávné rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci cel, zaváděných naprosto chaoticky, a hlavně bez souhlasu Kongresu.

Američané žijí dle svého prezidenta ve zlatých časech. Ale neváží si toho, holota jedna nevděčná. Prezidentova podpora povážlivě klesá a hrozí, že republikáni prohrají podzimní volby. Co takhle třeba dostat volební proces pod kontrolu? Znárodnit volby v 15 státech, jak sám Donald prohlásil. Poupravit pravidla a pokud to Kongres neschválí, žádný problém. Rozhodne sám prezident. Nebo pošle agenty ICE před volební místnosti. On si to pak každý Latinoameričan rozmyslí jít volit, když mu bude hrozit, že ho agenti zhaftnou a odvezou do nějakého sběrného tábora v jiném státě. Pravděpodobně se zjistí, že je americkým občanem, takže ho po pár týdnech zase propustí. Ale riskujte to!

Opět se nabízí paralela s fašistickou Itálií. V roce 1924 Mussolini ještě připustil volby. Probíhaly v atmosféře zastrašování. Italo Balbo, vůdce pochodu na Řím, vynalezl účinnou taktiku. Jeho pohůnci postávali před volebními místnostmi a namátkou se vrhali na vycházející voliče. Zasypávali je údery a hlasitě křičeli, že napadený volil socialisty. Marně se bránili, jsou přeci správní pravověrní Italové a hodili to ducemu. Bylo to docela jedno, zda rány schytal socialistický hříšník nebo fašistický vlastenec. Podstatná byla atmosféra strachu a pocit, že oni se dozví, koho jsem volil. A tak volit buď nepůjdu nebo dám raději svůj hlas Mussolinimu.

K Trumpově povaze mi nesedí, že by jen tak se založenýma rukama čekal na porážku. Doufám přesto, že to tak daleko nedojde a stejně jako se Trumpovi vzepřel Nejvyšší soud, postaví se mu alespoň někteří republikáni a Američané si podobné praktiky nenechají líbit.

Mráz přichází z Kremlu. A dost možná i z Washingtonu

Nezbývá než si položit otázku, co z výše uvedeného vyplývá pro nás ve střední Evropě. Starý kontinent začíná připomínat obleženou pevnost. A k tomu není v nijak zvláštní kondici. Domácí trumpisté mají jasno. Jásají nad pochvalou, kterou sám veliký bílý náčelník polechtal ego našeho ministra zahraničí. O Donaldovi se nepochybuje a vlastenci se mohou opájet skutečností, že ti prokletí libtardi jsou v defenzívě. A Putin? Tam už je to složitější. Sice taky nemá rád progresivisty a dekadentní tendence přicházející z Bruselu, ale tak docela jistí si jím být nemůže být ani ten nejnaivnější národovec. Člověk neví, co má báťuška za lubem. Hlasy o vystoupení z unie, tak trochu utichly. Snažit se o sólo jízdu by teď vypadalo jako velmi hazardní podnik. Ale přiznat si na rovinu, že evropský podnik má přes všechny své nedostatky smysl, zvlášť v těžkých dobách, do toho se pánům z naší vlády taky zrovna moc nechce. A přiznat, že by situace naopak vyžadovala omezování bariér a fragnentace zůstává nepřekročitelným tabu, stejně tak jako přiznání, že emancipace Evropy bude něco stát a na všechno prachy prostě nebudou.

Nejlépe proto bude dělat, že žádný Putin ani Trump neexistují. Zavřít oči a snít o krásných žlutých lánech kvetoucí řepky. Válku nemáme v programu, pravil náš předseda vlády, takže můžeme klidně zvýšit důchody, sociální dávky a dotace Agrofertu. A když se k tomu ještě zavedou slevy na jízdné, všem bude jasné, že lepší časy klepou na dveře. Sice mezi námi a Ukrajinou stojí jen Slovensko, které se v současnosti chová spíš jako spojenec fašistického Ruska než náš, ale co bychom se tím trápili. Proč stavět kryty, zabývat se protidronovou obranou nebo nedej bože, poskytnout naše nepotřebná letadla zoufale se bránící Ukrajině. Kdyby prezident jmenoval Turka to by byla možná jiná, to musí dějiny pochopit! Takhle snížíme rozpočet ministerstva obrany, vnitra, Národního úřadu pro kybernetickou bezpečnost i BIS. Že jsme slíbili dávat alespoň 2 % HDP na obranu, a ještě je postupně zvyšovat? No a co! Ministr zahraničí pronesl krásný projev v OSN, sklidil za něj potlesk i od svých odpůrců, tak to by snad mohlo ty válečné štváče alespoň na chvíli uspokojit. Avšak stále platí ono proslulé „podle činů poznáte je.“ A podle činů se stáváme černými pasažéry NATO. V dost nesprávnou chvili. Ale možná je v tom geniální taktika. Pokud se opravdu hluboce zadlužíme, ani Putin o nás pak nezavadí.

https://www.e15.cz/nazory-a-analyzy/zastrasovani-a-sikana-jak-trump-muze-zasahnout-do-listopadovych-voleb-1430613

https://www.novinky.cz/clanek/ekonomika-mam-zalozni-plan-reagoval-trump-na-rozhodnuti-soudu-ohledne-cel-40563559

https://mv.gov.cz/chh/clanek/utok-na-kapitol-shrnuti-zaverecne-zpravy-vysetrovaciho-vyboru.aspx

https://www.youtube.com/watch?v=itkhczsgYek

https://www.respekt.cz/zahranici/ano-tohle-je-fasismus

https://www.novinky.cz/clanek/zahranicni-evropa-rutte-tohle-nenecha-jen-tak-kvuli-babisovi-je-cesko-padouchem-nato-pise-politico-40564465

https://nazory.aktualne.cz/komentar-vlada-systematicky-snizuje-schopnost-statu-branit-se-nepriteli/r~aaa29e38a0de27986aae767234ce2d80/

https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/svet/trump-hodla-zavest-volebni-reformu-i-bez-souhlasu-kongresu-370328

https://hlidacipes.org/jan-urban-pochvala-od-naheho-donalda-pro-filistra-trumpetra-macinku/?utm_source=www.seznam.cz&utm_medium=sekce-z-internetu#dop_ab_variant=1635911&dop_source_zone_name=hpfeed.sznhp.box

https://www.idnes.cz/zpravy/zahranicni/usa-donald-trump-nato-gronsko-venezuela-mezinarodni-pravo.A260109_122510_zahranicni_dtt

https://www.forum24.cz/igor-lukes-trump-se-vuci-rusku-chova-jako-lokaj-a-ve-prospech-kremlu-je-ochoten-i-lhat?utm_source=www.seznam.cz&utm_medium=sekce-z-internetu#dop_ab_variant=0&dop_source_zone_name=hpfeed.sznhp.box

JOHNSON, Paul. Dějiny 20. století. 2022. ISBN 8073358395.

KERTZER, David I. Papež a Mussolini: tajemství papeže Pia XI. a vzestup fašismu v Evropě. Přeložil Radka KNOTKOVÁ. Brno: Jota, 2017. ISBN 978-80-7565-102-0.

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Související témata:

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít publikovat svůj obsah. To nejlepší se může zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz