Článek
Uplynulý týden byl bohatý na události, které si zaslouží komentář. Kupříkladu v jednom ze svých předcházejících textů jsem si dělal legraci z toho, že je Trump svými obdivovateli zbožšťován a ejhle, sám veliký Donald vyslyšel přání příznivců sekty svatého Trumpa a publikoval na své sociální síti příspěvky neomylně naznačující těm, kteří touží vidět či slyšet, že právě on je tím dávno toužebně vyhlíženým Spasitelem. Haleluja! Papež musí být skutečně svatý muž, že jej z toho netrefil šlak. Rád bych věřil tomu, že se Donald inspiroval četbou mého textu, spíš se ale obávám, že se jen unavil opakovanými oslavami svého vítězení nad Iránem. Trochu mi tou umanutostí, s jakou vyhlašuje zas a znovu porážku islámské teokracie, připomíná chudáka filmového judistu Františka Koudelku blahé paměti. Ten se také neustále vracel na místo činu, aby opakovaně mlátil stále stejného soupeře. Všichni víme, že to nedopadlo dobře a Koudelkovo počínání vzbudilo zájem docenta Chocholouška. Jen se obávám, že Bílý dům je opravdu jiný oddíl a za prezidentovým třeštěním budou vážnější příčiny než pověstná chybná elektronka z Katody Olomóc.
Klempíř zasahuje
Andrej Babiš již od vstupu do politiky tvrdí, že chce řídit stát jako firmu. Vždycky jsem si myslel, že v podnikání platí pravidlo, nikdy neměň to, co funguje. Nechci teď hodnotit kvalitu vysílání České televize a Českého rozhlasu, neboť jsem jen příležitostným konzumentem jejich obsahu. Fakt ale je, že jejich financování jakž takž dávalo smysl, včetně loňského zvýšení poplatků. Inflace prostě byla, to se nedá okecat.
Stát ovšem jako firmu řídit nelze, to už Andrej Babiš zjistil dávno. Ve firmě totiž nejsou žádní voliči, kterým jste naslibovali spoustu nesmyslů, ani Tomio Okamura a jeho kulturní války. Pokud by byli, firma by už dávno zkrachovala. A čeká to i naše veřejnoprávní média, protože Spasitel naší kultury Klempíř konečně zplodil reformu. Poplatky budou zrušeny a obě media budou placena ze státního rozpočtu. Chtěl bych varovat voliče Andreje Babiše a Tomia Okamury, aby ještě neotevírali láhve šampaňského a raději si koupili levné prosecco. Účet totiž stejně zaplatíme my všichni. Financování ze státního rozpočtu totiž znamená financování z našich daní. A protože ve státní pokladně už peníze nejsou, budeme si muset půjčit. A z každé půjčky se platí úroky. Což v praxí znamená, že veřejnoprávní media sice dostanou méně peněz, ale mi zaplatíme více. Geniální! Rád bych viděl firmu, která by přežila podobné hospodaření.
Těším se, jak se fanoušci současné koalice budou radovat ze svého vítězství, až jim zruší Stardance i to, co zbylo se sportovních přenosů a oni budou muset sledovat třeba mistrovství světa v hokeji na nějakém placeném kanále. Opozice se chystá bránit schválení zákona obstrukcemi. Jsem zvědav, jak uspěje. Vzhledem k tomu, že se ze zrušení poplatků stalo krvavé bitevní pole, bylo by mnohem lepší, kdyby představili nějaký smysluplný protinávrh, který by sice poplatky rušil, ale nahradil by je tak, aby nebyla ohrožena nezávislost obou médií. Inspiraci nabízejí kupříkladu Švédsko a Finsko. Současná vládní garnitura by pak třeba musela fakticky argumentovat, místo rozdmýchávání kouřové clony kulturního válčení. Možná šance na úspěch neexistuje, ale třeba by to přineslo alespoň nějaké politické body za nabízení společného řešení místo pokračování v nekonečných hádkách bez východiska. Ono totiž nejde o to, jak jsou veřejnoprávní média financována. Důležité je, abychom dostali co nejlepší produkt za ekonomicky smysluplnou cenu a zároveň zajistili, že do obsahu vysílání budou politici strkat nos co možná nejméně.
Zároveň je mi líto Motoristů, jejichž hra na spasitele té jediné pravé pravicové politiky skončila až nečekaně brzo. Když Andrej a Tomio rozjedou mejdan, těžko se holt odolává, je třeba zavřít oči, odhodit ideologická klišé a furiantsky otevřít peněženky.
Byl lásky čas
Sociální sítě zachvátila vlna morálního běsnění, neboť se zjistilo, že plukovník Foltýn navázal romantický vztah s mladou poslankyní Demetrashvili. Jaká to hrůza, dělí je 27 let! Vždycky jsem si myslel, že do toho, co se odehrává v ložnici, nikomu nic není, pokud se neděje cosi, co by bylo v rozporu se zákonem. Což se v tomto případě nestalo. Udivuje mě hlavně dvojí metr, který je v tomto případě uplatňován. Ale vlastně čemu se divit. Pokud někdo vyčítá prezidentovi jeho komunistickou minulost a zároveň sedí ve vládě, jejíž předseda a jeden z ministrů jsou bývalí práskači Stb a ministr obrany má totožný vroubek z minula jako prezident, není se vlastně čemu divit. Při podobné absenci elementární logiky nepřekvapí, že Foltýnovi nepřátelé kritizují prošedivělého bojovníka proti dezinformacím a zapomínají, že zmiňovaný předseda jejich vlády měl manželku mladší o dvacet let a po rozvodu si podle bulváru pořídil přítelkyni ještě výrazně mladší. No a, i kdyby to byla pravda? Nezbývá než popřát všem zamilovaným štěstí bez ohledu na politickou příslušnost.
Přijeli hosti z ciziny
Andrej Babiš přivítal generálního tajemníka NATO. Ten mu vysvětlil, že kreativní účetnictví je možná akceptovatelné při přípravě roční uzávěrky Agrofertu, ale ne při vytváření rozpočtu ministerstva obrany. Pozici naší vlasti v očích spojenců rozhodně ohrožuje neskonale méně kritika zmateného počínání nájemníka Bílého domu z ústa prezidenta Pavla, než nedodržování spojeneckých závazků. Předseda české vlády v každém případě po jednání vypadal mnohem méně sebejistě, než když v pondělí tvrdil, že nechápe, co by prezident Pavel (vrchní velitel ozbrojených sil) vlastně dělal na červnovém zasedání NATO v Turecku. Uvidíme, zda nás Rutteho návštěva spasí a vláda při přemýšlení o naší obraně začne klást větší důraz na aktuální mezinárodní dění a nikoliv na své předvolební sliby.
Sbohem Viktore
Jsem dalek toho, abych oslavoval výsledky maďarských voleb, počkám si, jak se situace bude vyvíjet. Zatím chovám mírnou nedůvěru, jelikož mi jejich vítěz přijde takový trochu hranatý. Uvidíme až podle skutků, zda jsme si polepšili. Ale rozesmálo mne, když jsem zjistil, že USA kritizují snahu EU tyto volby ovlivnit. Ale třeba viceprezident Vance zjistil při své předvolební návštěvě Budapešti víc, než víme my, obyčejní smrtelníci. Přesto je na místě mírný optimismus. Žádný strom neroste až do nebe. A platí to i pro autoritáře, kteří se tvářili jako spasitelé tradičních hodnot.
https://hlidacipes.org/jan-urban-havlickovi-stastni-poddani-a-kdo-je-tady-jezis/
