Článek
V květnu 1943 Spojenci dovedli k úspěchu své válečné úsilí v severní Africe, když se zhroutil německý a italský odpor v Tunisu. Nabízela se otázka, kam dál. Na vylodění ve Francii nebyli Britové ani Američané ještě ani zdaleka připraveni. Válka si ale nemůže jen tak udělat přestávku, nemluvě o tom, že bylo nezbytné vázat co nejvíce německých sil, získat tak čas na přípravu vylodění přes kanál La Manche a zároveň zabránit Hitlerovi, aby vrhl veškeré síly na východní frontu. A Sicílie se nabízela, z Afriky je to tam jen skok.
Chvála ješitnosti
Spojencům hrála při přípravě vylodění na Sicílii (operace Husky) do karet skutečnost, že Mussolini sice věděl, že mu teče do bot, bojechtivost mu rozhodně nechyběla, to se ovšem nedalo říci o značné části italských jednotek. Vojáků, kteří měli války právě tak akorát dost, bylo v italské armádě větší než malé množství. Mussolini navíc otálel s žádostí o vyslání německých posil. Prestiž je prestiž, to by tak hrálo, aby italské území bránily německé jednotky. Itálie se musí ubránit sama! Uvážíme-li, že se italská armáda v dosavadním průběhu války příliš nevyznamenala a dokázala pokořit pouze Albánii, lze toto očekávání označit za nemístně optimistické.
„Chtěl, aby Itálii bránili Italové, a zavíral oči nad skutečností, že kvůli úděsnému stavu, v jakém se nacházely jeho jednotky, je to naprosto neuskutečnitelné,“ zapsal si německý generál Westphal, tehdejší náčelník štábu pro jižní Itálii. Duce si rozhodně nepřál, aby se po území Itálie proháněly spojenecké jednotky, ale vidět v Palermu nebo Neapoli německé divize bylo z jeho hlediska jen nepatrně lepší.
Nakonec s příchodem německých posil neochotně souhlasil, ale pouze pod podmínkou, že budou podřízeny italskému velení. Konec konců váhal i Hitler. Byl si čím dál tím méně jist italskou spolehlivostí, čemuž se ostatně nelze příliš divit. Obával se, že by na jihu apeninského poloostrova po případné italské kapitulaci uvízli němečtí vojáci, kteří by přitom mohli mnohem lépe posloužit zájmům Říše, kdyby se nechali zabít někde jinde.
Sicilané za Sicílii
Duce se také rozhodl, že bude nejlepší, pokud budou Sicílii bránit vojáci pocházející právě odtud, domnívaje se, že jejich bojechtivost posílí vědomí, že bojují pouze pár kilometrů od svých domovů. Úvaha to byla romantická, s realitou ovšem neměla mnoho společného. Mussolini se na Sicílii netěšil valné popularitě a Němce tu také nikdo zrovna nemusel. Sicilané jsou lidé veskrze prakticky zaměření a historie je naučila, že se musí v první řadě postarat sami o sebe. Dobře si uvědomovali, že čím urputněji se budou bránit, tím více stoupá nebezpečí, že jejich domovy utrpí.
Když pak 10. července spatřili spojenecké loďstvo zaplňující celý obzor a mohutný proud vyloďovacích člunů blížících se k pobřeží, usoudili, že pro jejich vlast válka právě skončila. Britský generál Harold Alexander si poznamenal: „Italské pobřežní divize, o nichž nikdy nepanovalo vysoké mínění, se rozložily téměř bez výstřelu a když jsme narazili na polní divize, tak uháněly, jako když vítr před sebou žene prach.“ Obrana Sicílie tak přeci jen zůstala na Němcích. Dvě divize přítomné na ostrově v okamžiku vylodění však mohly Spojence zdržet, ale nikoliv zastavit.
Ať žije mafie
Pokud lze Mussoliniho za něco pochválit, pak to byla jeho snaha vypořádat se s organizovaným zločinem. Sicilská mafie či neapolská camorra prožívaly za jeho vlády těžké časy. Asi nepřekvapí, že i v tomto případě sehrála významnou roli duceho samolibost. Zpočátku totiž nejevil snahu s organizovaným zločinem bojovat. Vše se změnilo v roce 1924, kdy poctil Sicílii svojí přítomností. Zatímco občané Palerma svého diktátora přivítali, jak se patří, v městečko Piana dei Greci se všechno zvrtlo.
Mussoliniho ani nenapadlo, že by měl místnímu bossovi jménem Francesco Cuccia vyjádřit úctu. Mafián měl ovšem stejně velké ego jako vládce veškeré Itálie a přikázal svým ovečkám, aby Mussoliniho pobyt bojkotovali. Když se duce rozhodl pohovořit k občanům Piana, zjistil, že si dobrodiní jeho projevu přišlo vyslechnout pouze několik prostitutek, pár žebráků a obecní blázen. To by jednoho diktátora naštvalo, to dá rozum. A tak přišla nemilosrdná vendeta.
Spojenecké velení si toho bylo velmi dobře vědomo. V USA už měli zkušenosti se sice dobře utajenou, ale oběma stranám prospěšnou spoluprací, kterou navázali na počátku války s proslulým mafiánským bossem Luckym Lucianem. Ten si odpykával mnohaletý trest za kuplířství. Když jeho organizace pomohla vládě zpacifikovat odborové hnutí v docích na východním pobřeží a spolupracovala s tajnou službou na odhalování potenciálních italských a německých špionů, za odměnu se Lucianovy podmínky v cele podstatně zlepšily. Těšit se mohl nejen z rozhlasového přijímače, ale i z telefonu.
Teď byly s jeho posvěcením navázány styky mezi italským a americkým podsvětím, které zaštítili Lucianův pobočník Mangano a italský boss Vito Genovese. Spojenecké velení získalo neuvěřitelné množství vojenských i topografických informací. A jakmile se spojenečtí vojáci vylodili i praktickou pomoc. Mafiánští předáci důrazně vysvětlovali vojákům, že chtějí-li se oni i jejich rodiny v budoucnosti těšit dobrému zdraví, je kapitulace rozhodně ta správná cesta. Americké průzkumné oddíly si razily cestu ostrovem a mávali nad sebou vlajkou, na které se skvělo velké černé L. L jako Luciano. Jeden z tanků vozil negramotného tlusťoučkého staříka, jímž nebyl nikdo jiný než mafiánský boss Calogero Vizzini. Navštěvoval italské velitele, aby s nimi přátelsky pohovořil a učinil jim nabídku, která se nedá odmítnout. A oni neodmítli. O městečku Mussomeli tvrdilo fašistické velení, že ho budou Italové bránit až do posledního muže. Když do něj Spojenci dorazili, nezbyl v něm ani onen poslední muž, aby jim kladl odpor.
Vizzini se stal v podstatě nekorunovaným králem ostrova. Spojenecké velení mělo spoustu jiných starostí než se zabývat zákonností, hlavně že byl klid. Existenci ctihodné společnosti ocenili i obyčejní vojáci. Znovu se otevřely domy rozkoše a černý obchod jen kvetl. V podstatě se dá říci, že americká armáda pomohla znovuvyzbrojit sicilskou mafii. A newyorští přátelé, kteří dorazili s americkými jednotkami, zase přispěli k zavádění moderních metod podnikání.
Nelitoval ani Luciano. Pod podmínkou, že navždy opustí americké území, byl propuštěn a vrátil se zpět do vlasti. Jeho obchody jen kvetly. Ani on se ovšem neubránil ješitnosti. Rozhodl se prodat svůj příběh Hollywoodu a těsně před schůzkou s producentem, jenž za ním do Itálie přicestoval z města andělů, náhle zesnul. Předpokládá se, že organizace usoudila, že by chystaný biják neprospěl jejím obchodům a rozhodla se umělecké ambice svého šéfa ukončit jednou pro vždy. Luciano po smrti svůj slib americké vládě porušil, jelikož je pohřben v New Yorku. Než se tak ale stalo, musel se nebožtík svého práva spočinout v americké půdě domáhat u soudu.
V příběhu vylodění na Sicílii však významnou roli sehrála ještě jedna mrtvola. O tom ale zase příště…
Zdroje:
LIDDELL HART, Basil Henry. Dějiny druhé světové války. Druhé vydání. Přeložil Jitka SLÁDKOVÁ. Literatura faktu a military. V Brně: Jota, 2020. ISBN 978-80-7565-469-4.
