Článek
A vdávat se kvůli hanbě či politickým zájmům. Chtěla se vdát z lásky. A s následníkem trůnu počkat – až manžela dokonale pozná a její duše potvrdí, že je to ten pravý.
Zda to byla náhoda, či osud – zrovna jel kolem kralevic, kterému se zlomila oj u vozu a přijel požádat krále o pomoc s opravou. Dívce se zatajil dech. Jeho zářivé modré oči byly plné něhy, soucitu a lásky. Byla to láska na první pohled. I on se zamiloval. A než byl povoz spraven, už byli muž a žena i před Bohem.
Tímto krokem princezna opustila dětství. Ale nevěděla, že si s sebou nese nechtěné věno – hluboké šrámy na duši. I když ji kralevic miloval, byla na pochybách, zda je jeho cit dostatečný. Potřebovala ho mít vedle sebe 24 hodin denně. A protože znala jen lásku skrze utrpení, dobrovolně trpěla – i tehdy, když šel na lov nebo plnit povinnosti.
Zpočátku králi její oddanost imponovala. Ale časem to byla přítěž. Měl pocit, že se na něj pověsila jako olovo. Dusila ho. Princezna dychtila po citu, po lásce, kterou nikdy nepoznala. Teď jí měla plno jako vody ve studni – ale vynucená pozornost ho zavalovala kameny.
Přesto spolu žili. Ne šťastně – ale zdánlivě spokojeně. Aspoň si to myslela princezna. Princ však čím dál častěji cestoval po koloniích, mizel na turnaje a lovy, jen aby unikl. Na zprávy od ženy neodpovídal. Slzy máčely holubí posly. A ona si říkala – je snad citový mrzák? Každý muž je kopií otce ženy. Někdy víc, někdy méně zdařilou. Ať si dívka maluje budoucnost jak chce – její eso má často rysy despoty.
Přitahujeme to, co známe. Jistota, i když bolí, je bezpečnější než nejistota nového.
A tak se z kralevice vyklubal citově chladný muž. Princezna k tomu přispěla svou potřebou být milována. Dopadla jako její matka. Teď jen sedává s dvorními dámami, zajídá žal šlehačkovými dorty a tlumí bolest džbány sladkého vína. Mění se fyzicky i psychicky. Ukazuje muži, že trpí – ale on to nevnímá. Je pro něj jen bzukot, který obtěžuje.
Jednoho dne princ odjel – a už se nikdy nevrátil. Holubi se vraceli s vzkazy v zobáčku. Marné.
Když si myslela, že nemůže být hůř, zabušil na dveře jiný muž. Představil se jako kníže. Ale nejspíš to byl samotný Lucifer. Dvořil se, utěšoval ji, líčil bolestné příběhy o zradě a věrnosti. Mluvili jako by jeden druhého hledali celá léta. A ona mu uvěřila. Konečně láska!
Jenže z téhle lásky byly jen vrásky. Kníže ovládl celý hrad, získal klíče od pokladnice, den co den měl katastrofu, kterou musel vyřešit – samozřejmě za pár zlaťáků. A když nedostával, co chtěl, přišel hněv. Vypočítal jí vše i s úroky.
Jedné noci nemohla princezna spát. Kníže ji chtěl ráno odvést k notáři, aby podepsala převod hradu. Venku zářil úplněk. Měsíční paprsky dopadly na zrcadlo, které si přivezla z domova. V něm se zjevily její prapředkyně a svorně volaly:
„Máš v sobě světlo. Nenech ho zhasnout! To světlo je tvá síla, tvá moc!“
Ještě té noci povolala pacholky – a nechala ho shodit z hradeb. Slyšela jeho řev a nadávky. Ale věděla, že už ji nemůže ranit. Je silná. A teď už ví, jakou lásku chce poznat. A že se musí změnit.
Sebekoučovací otázky:
1. Jaké zranění z dětství si princezna nesla do vztahu?
2. Kde jsi ve svém životě možná chtěla lásku tak moc, až ses v ní ztratila?
3. Jak poznáš, kdy lásku dáváš ze srdce – a kdy z potřeby být potřebovaná?
4. Jak se v tobě projevuje citový deficit? A co ho skutečně dokáže saturovat?
5. Uvědomuješ si, kdy ses (vědomě i nevědomě) smířila s málem?
6. Jaké jsou varovné signály „citového Lucifera“ – a jak je dnes rozpoznáš?
7. Co je pro tebe zdravá láska? Jak ji poznáš?
8. Co můžeš udělat pro to, aby světlo ve tvém srdci nikdy nezhaslo?
