Článek
Pro muže je to daleko těžší. Přiznat si bolest se u nich rovná přiznat si slabost.
Pokud jim jejich otec dával „za vyučenou“ za slzy nebo smutek, naučili se své trápení zamknout na sto západů do podvědomí. Jenže jak víme, tam bolest nezmizí. Žije si dál svým životem. Vnitřní chlapec nedospěje – zůstává „zmrazený“ v tom věku, kdy byl emoční tlak tak silný, že jej nezvládal. Aby nezešílel, musel své city odříznout.
Po generace jsme slyšeli stejné motto při výchově chlapců: „Muži nepláčou.“
A pokud ani matka nebyla laskavou oporou a nikdo je nevedl k respektu k sobě samým – natož k ženám – odnášejí si do života celou sbírku zranění. Důsledkem je často zatrpklost a nedůvěra.
Vztahy s ženami pak berou jako boj. Válku o moc. Buď budu já král, nebo otrok.
Nezpracovaný vztah s matkou se v dospělosti promítá do agrese vůči ženám. Pro mnohé muže je „jednodušší“ ponížit partnerku, ublížit jí slovy nebo mlčením, než ukázat své slabší já. Buď vztekle řvou, nebo mlčí celé dny. Jsou krutí, despoticky si hlídají svou nadvládu, často se zaťatými pěstmi. Neváhají uhodit.
A přitom je to všechno jen volání po pohlazení, pochopení a pochvale.
Touží slyšet jediné: „Mám tě rád. Jsi můj šikovný kluk.“
Stejně jako u žen i muž musí hledat ve svém nitru. On by se měl umět pochválit. I to pohlazení by mělo být vlastní rukou. Při pohledu do zrcadla si říci: „Mám se rád!“ A ač byli rodiče tvrdí a nepřístupní pustit od sebe zlost, nenávist a vztek. Podívat se na jejich dětství, jaké bylo. Jejich chování je jen odraz rodičovského přístupu. Ten „předávají dál.“
