Článek
Jedna věta někdy stačí. Pár slov, která možná nebyla míněna zle, jen pokračovala v rodinném folkloru a ve výchově typu: „Dokaž, co umíš, a já tě kritikou a uštěpačnými poznámkami přivedu k síle a výkonu.“ Nezáleží na tom, zda se rýpání týká vzhledu, schopností nebo srovnávání s ostatními. Kolik žen drží diety už od puberty jen proto, že jim někdo řekl: „Jsi velká, tlustá, podívej se na kamarádku, jakou má postavu.“ Přitom byly často jen oplácané a jejich tělo se přirozeně měnilo v tělo dospívající ženy.
Kulatější tvary a ukládání tuku v určitých partiích mají během puberty biologický význam a souvisejí s hormonálním vývojem a plodností. Jenže už několik desetiletí vládne kult štíhlosti: čím méně kilogramů a čím menší číslo oblečení, tím údajně hodnotnější a přijatelnější dívka. Velikost 36 je považována za ideál a osmatřicítka skoro za varovný signál. Jako by bylo lepší být vyhublá než zdravá, silná a přirozeně stavěná žena.
Pak přicházejí diety, hubnutí a často také návrat váhy. Neplatí, že se každý zhubnutý kilogram automaticky promění ve dva nebo tři navíc, ale opakované drastické diety mohou vést k cyklu omezování, přejídání a postupného přibírání.
Když klientkám, které později překročily sto kilogramů, řeknu, aby si našly deset let staré fotografie, téměř všechny reagují stejně: „Vždyť jsem byla úplně normální. Byla jsem tak akorát. Já byla kus!“ Tehdy se však cítily tlusté a svou postavu začaly ničit dietami právě kvůli poznámkám okolí. Netvrdím, že bez kritiky by jejich váha nikdy nestoupla. Tvrdím ale, že ponižování člověka nenaučí zdravě pečovat o tělo. Často ho naučí jen nenávidět se dřív, než k tomu vůbec měl důvod.
