Článek
Moje socialistická brigáda skončila. Tři týdny vstávání a práce. V té jsem se moc nakonec přetrhnout nemusel. Socialistické normy splněny a zbývalo jen netrpělivě čekat na ten velký balík.
Motivace byla veliká. I já je budu mít. MUSÍM. Opravdové americké džíny z Tuzexu. Ty, které se opravdově šoupou a po jejich prošoupání se mohou „vyzdobit“ záplatami. To je to jediné správné pro mladého muže nastupující první rok na střední odborné učiliště. Dlouhé vlasy byly naštěstí zdarma a moji starou odřenou školní aktovka, která byla mezi tehdejšími mladými „cool“ bylo možno ještě dohledat na půdě. Další tehdy pro správného puboše nutné vybavení na zimu naštěstí moc drahé nebylo. Důchodky a zimní důchodcovskou zmijovku na hlavě nosil tehdy každý.
Ovšem zpátky k džínám. Tady to byl problém. Mnozí vzpomínají na socialismus s jakousi nostalgií kdy „bylo líp“. To v podstatě bylo. Byli jsme mladí a měli jsme celý život před sebou. To bylo skutečně lepší. Realita se ovšem mnohým z nostalgie pomalu vytratila.
Já jen realisticky i nostalgicky a dnes už jen s úsměvem nevěřícně kroutím hlavou. Tohle bylo opravdu normální? Za tři týdny na brigádě si vydělat na jedny džíny? Tím to ovšem neskončilo. Máte sice v ruce peníze, ale džíny si stejně koupit nemůžete. V normálním socialistickém obchodě nic takového nekoupíte. Nejsou a nebudou.
Musíte jet přes sto kilometrů do pražského Tuzexu. Jen tam je můžete koupit. Ovšem nikoliv za socialistické koruny, které mají cenu jen uvnitř plotu. Musíte mít tuzexové bony a těmi zaplatit to šíleně předražené zboží dovezené z toho „hnusného a rozkládajícího se Západu“. Jak my starší víme a chceme si na to vzpomenout, tak to bylo úplně normální. Z dnešního pohledu ovšem úplně šílené…
A už je to tady. Po dlouhé cestě stojím před Tuzexem a v peněžence mám 150 tuzexových bonů, které se mé mamince podařilo získat za mé trapné koruny. Jako bych stál před branou ráje v očekávání hojnosti.
V hlavě mám všechny ty „cool“ značky, kterými se budu za chvilku přehrabovat a vybírat. Levis či Wrangler nebo tehdy respektované džíny „s pacičkou“ Wildcat. Nebo mi to bude stačit na tehdejší džínový vrchol. Zipáče značky Pace (snad to píši správně, už je to hodně dlouho).
Vcházím do tuzexové brány pro vyvolené. Tuzex. Co může být v socialismu víc? A…
Strnu hrůzou. I v tuzexovém obchodě mají poloprázdné regály. Na nějaké známé a prestižní značky mohu rychle zapomenout. Na mou velikost nemají dokonce vůbec nic. NIC! Naivně se ptát kdy dostanou zboží nemá cenu. Na další cestu už nemám peníze a můžu být rád, že jsem od maminky dostal důvěru na tak dlouho cestu a důležitou životní investici. Nesmím zklamat.
Velké očekávání a tím větší zklamání. ZKLAMÁNÍ. Nebudu mít skutečné americké vysněné džíny! Ve 14 letech obrovská tragédie a konec světa. Co mám dělat? Takhle to přece nemůže skončit?!
Naštěstí v Praze a přímo před Tuzexem se najde „hodný a ochotný“ člověk, který tak rád pomáhá v nouzi. Poprvé slyším známou socialistickou hlášku z úst veksláka. „Bony? Džíny?“ Jsem zachráněn…
Jdu jako ovce na porážku trochu za roh Tuzexu a na parkovišti si zkouším džíny z nabídky veksláka. Vysvlékat se někde skoro na ulici do slip? Nevadí. Mou velikost má a vím, že mám koupit o něco větší. Ještě rostu a dlouho, dlouho na další džíny mít nebudu. Nic není ovšem ideální. V nabídce není žádná prestižní a mnou požadovaná značka. Jen jakási málo známa. Co se dá dělat. Americké a skutečné džíny to jsou. Budou se skvěle šoupat. Do rukou veksláka odevzdávám všechny bony v hodnotě mé třítýdenní brigády. Určitě mě okradl. Hajzl. Jiná možnost ovšem nebyla. I to je socialismus….
Kde jsem přišel k částce 13 200? Jednoduše. Za džíny jsem dal 150 tuzexových bonů, které byly zakoupeny po 5,50. Tedy 825 korun československých. Hodnota za socialismu. Dnes po více než čtyřiceti letech je to přibližně šestnáctinásobek. Tedy 13 200.
Byl by dnes někdo tak mladý čí starý průměrně vydělávající blázen, aby si za tuto sumu koupil jedny obyčejné džíny? Za stejnou sumu je dnes týden all inclusive dovolená v Egyptě…
Jen malý příklad socialistické reality. Dvojí měny i obchodů pro vyvolené. Nedostupného a předraženého nejen zahraničního zboží. Nevím jestli zrovna po tomhle někdo nostalgicky vzdychá. Opravdu to někomu chybí?
My starší máme v sobě vzpomínky, které se mladým budou zdát úplně neskutečné a nesmyslné. Jistě i k smíchu. A proč ne? I my jsme byli mladí a smáli jsme se mezi sebou těm starým, kteří už „ničemu nerozumí“. Vše se pouze opakuje a jen se vyměnily role. Roli starého dědka, který už ničemu nerozumí (a proč si to někdy nepřipustit?) hraji dnes já, a osobně si dávám moc velký pozor, aby se ze mě nestal starý zakyslý dědek nadávající na mladé…
