Článek
V ruce mám čujku - přenosný displej se třemi anténami varující před drony - a modlím se, abych nezachytil žádný signál. „Stejně ti to ukáže tak patnáct procent dronů, ty na optovlákně to vůbec nechytá,“ říká Vojta a šlápne na plyn, aby předjel žlutou maršrutku. „Dniprovskij rajon,“ hlásí Stázka, která sleduje telegramový kanál hlásící pohyb dronů nad městem. „Dobrý, to je daleko,“ odpoví Alice a dál sleduje oblohu nad námi, protože čujka ani Telegram neřeknou všechno.
Vyskakujeme na parkovišti před supermarketem vedle sanitky Červeného kříže, jejíž řidička v neprůstřelné vestě si nás zvědavě prohlíží. Nejdřív je slyšet střelba z pušek a pak si na obloze všimnu malé tečky kroužící nad městem. Za chvíli mizí z dohledu a ozývá se výbuch. „Můžeme jít,“ rozhodne Alice a vyrážíme podél obchodu, kde zrovna zametají vysypané sklo a v asfaltu před vchodem je čerstvá díra.
„Říká se, že Rusové nečekaně přesunuli na druhý břeh dobře vycvičenou jednotku, musíte tu být hrozně opatrní!“ vyhrkne Zlata, když se konečně potkáváme. Mluví o Rubikonu, elitních dronařích s tím nejlepším vybavením, které mají Rusové k dispozici. „Tak pojďte,“ vybídne nás po chvíli Zlata, opadává z ní počáteční hrůza a je ráda, že nás zase po roce vidí. My taky. Procházíme dvorem mezi bytovkami, když uslyším nepříjemný bzukot. „Dron, hej, letí dron!“ křiknu na všechny. „Néé,“ otočí se Zlata se smíchem a kývne hlavou k průmyslovému areálu. „To tam jenom něco opravují.“
„Čujka“, která zachytává obraz z okolních dronů.
Ve svých sedmnácti letech se Zlata stala předsedkyní chersonské mládežnické rady a teď nás vede stísněnou chodbou do podzemních místností, kde se právě řemeslníci snaží přidělat projekční plátno. Prý tu bude promítání, debaty, přednášky. Pro všechny, kteří v tomhle městě ještě dokázali zůstat. Z původních tří set padesáti tisíc je to zhruba pětina.
Sotva vyjdeme zpátky před panelák, prosviští nám bzučení přímo nad hlavou. Vrhám se zpátky do vchodu, kde se málem srazím s obyvatelkou domu, která se zrovna chystá někam jít, nevypadá to ale, že by ji informace o dronu přímo u jejího domu nějak rozhodila. „Létají tu pořád, nic zvláštního,“ usmívá se. „Sousedka říkala, že na střeše je ždun, tak pozor.“ Ždun je dron, který někam doletí, posadí se a tiše čeká, až půjde někdo zajímavý kolem, aby nečekaně zaútočil. Zlata volá do kavárny, kde pracuje, že přijde pozdě.
Obloha vypadá konečně čistě. Čeká nás půl kilometru k autu skrz dvory, kde se dá v nouzi alespoň trochu skrýt. Zlata s Vojtou jdou první a z otevřené silnice odbočují pod alej vzrostlých topolů. Najednou Zlata vyděšeně vykřikne a u ramene se jí zaleskne něco, co vypadá jako optické vlákno. Správně by bylo vlákno prostě vzít do ruky a zlomit, ale instinkt mě otáčí a tělo dělá to, co umí nejlépe – běží pryč, zpátky pod stříšku u vchodu do bytovky. Tam poslouchám ulici, ale žádné bzučení nepřichází.
Za chvíli se tu schází i ostatní. „Podle mě to byla spíš nějaká nit, ne vlákno,“ říká Vojta. Zlata se rozpláče – prý je jí líto, že nás dostala do takové situace. Vždyť za to nemůžeš, říkají jí všichni. Pátý útěk před dronem, a to ještě není ani poledne. Poprosím Stázku o cigaretu a po dlouhých letech militantního nekuřáctví si zapálím. „Zp*čený město,“ prohodím. Alice mě ale hned opraví: „Zp*čený Rusové.“
