Článek
Neformálně jsem si pro letošek naplánoval jedno vítězství na padesátce (splněno), závod, kdy konečně překonám 700 bodů v ITRA/UTMB indexu (splněno dvakrát) a pak nějaký závod v Alpách, který bude trochu ostuda, ale vrátí mě do reality a ukáže, jak vypadají opravdoví běžci v horách.
Volba padla na Stubai Ultra Trail spíš z nouze. V termínu, který by mi vyhovoval, se buď nic jiného neběželo, nebo to bylo dávno vyprodané. Ani profilově to nebylo vůbec ono – zatímco jsem měl dobře natrénováno na vlnitý terén a relativně běhatelné kopečky, tady byly kopce jenom dva a dohromady znamenaly přes dva vertikální kilometry v nohách. Přinejhorším to prostě bude výlet do Alp, říkal jsem si.
Jak zazněl startovní výstřel, moc jsem se nezdržoval a snažil se držet na dohled čela závodu. V zahraničních závodech chci totiž vždycky skončit mezi nejlepšími deseti procenty, ale tajně jsem se snažil pošilhávat i po něčem lepším. Po dvou kilometrech začíná šestikilometrové stoupání, na jehož konci budeme o 1200 metrů výš. Dvacetiprocentní sklon je absolutně neběhatelný, všichni kolem mě tahají z batohu hůlky a někteří mě začínají předcházet. Necítím se úplně silný ani po cestě nahoru, což se ale nedá srovnat s tím, co se stane poté, když se had běžců cikcak vyškrábe na nejvyšší bod závodu. Chvíli traverzujeme po úzkém alpském chodníčku, kde nás v jednom místě zdrží stádo krav a pak se cesta vrhá střemhlav do údolí.
Kamzíci a hrozící epic fail
Jestli jsem se po cestě nahoru necítil „úplně silný“, v technickém seběhu se cítím jako děcko, které se zrovna učí chodit. Skupinka, se kterou jsem obíhal krávy, mi utíká a po chvíli před sebe pouštím několik horských kamzíků (myšleno běžců z alpských zemí), kteří se při hopsání přes kořeny a kameny tváří, jako kdyby běželi na dráze. Postupně se loučím s myšlenkou na TOP10%, stejně jako na cíl doběhnout jako první, druhá nebo maximálně třetí žena. Naopak mě začíná děsit představa, že mě každou chvíli předejde skupinka rakouských výletníků z domova důchodců v Innsbrucku a horská služba po mě vyhlásí pátrání, protože už se blíží zima. Nekonečný a nedůstojný sestup končí u občerstvovačky, kde fandí pár desítek lidí, ale ani jejich aplaus mi nebrání v přesvědčení, že ke sloganu závodu „epic valley, epic trails“ bych měl přidat ještě „epic fail“.
Karta se obrací
Hodím do sebe gel, pár plátků okurky a řeknu si, že to prostě nějak doklepu. Jenže druhý kopec je mnohem přívětivější a když mě cesta vyplivne z lesa na štěrkovou cestu, ocitám se na svém teritoriu a u zadku se mi zapíná vrtule. Pětikilometrové táhlé stoupání na šotolině s průměrným sklonem deset procent (což je něco jako Petřín, akorát osmkrát delší) mi vrací do žil optimismus. Brzy začínám stahovat první závodníky a v mžiku jsem třetí, druhá a nakonec i první žena. Vidím před sebou skupinu kamzíků, kteří mě tak ztrapnily při seběhu, a zatímco se oni snaží zdolat kopec rychlou chůzí, já kolem nich svižně proklušu. Jednoho z nich to evidentně velmi znepokojí a snaží se mě chytit, ale proti odchovanci brdského štěrku nemá žádnou šanci. Frenetické klapaní hrotů hůlek do šotoliny za mnou postupně slábne, až se ztratí úplně. Skoro na konci stoupání už zase živím naději na top deset procent a modlím se, aby sestup vypadal podobně jako tenhle výstup.
Konec dobrý, všechno dobré
Moje modlitby jsou vyslyšeny jen na chvilku. Normální cesta se opět brzy mění na strašidelný padák plný kamenů a kořenů a zcela podle očekávání už za sebou slyším funění. Běžec v červeném mě míjí se slovy „this shit is crazy“ a já doufám, že tím myslí trasu a ne mě. Na poslední občerstvovačce mě docvakne ještě běžec v černém, který podle mě každou chvíli shoří, protože v údolí už to začíná pěkně pražit. Chvíli ještě běžíme spolu, ale nakonec má o trochu více sil, zvlášť na zákeřném stoupání na posledním kilometru, kdy už se všichni vidí v cíli, a místo toho musí ještě do kopce.
Cílovou rovinku řeším v tempu 3:45, abych nebyl za trapáka, plácám si s dětmi podél trati a teprve teď se odvážím podívat na hodinky. Velké překvapení! Čas 4:21 je sice o dvacet minut pomalejší, než v jaký jsem před startem doufal, ale asi tak o dvě hodiny rychlejší, než na jaký to vypadalo po prvním kopci. Devatenácté místo, druhý Čech, první žena a celé to znamená dokonce TOP 5 %. Nakonec to zas taková ostuda nebyla.
