Článek
Měsíc po vítězství na Pyšelském kopečku jsem se dokodrcal skoro až k hranicím se Slovenskem, abych „kopeček“ vyměnil za „hrb“. Tady se obvykle schází tvrdá konkurence, takže můj cíl byl zjistit, kolik mi nadělí matador české trailové scény Jirka Petr, a ambice byla, aby to bylo co nejméně. Na bednu jsem tentokrát nepomýšlel, počítal jsem s tím, že mě předběhne ještě minimálně Kryštof, se kterým jsme se kdysi potkali na závodech v Rakousku a který si zaběhl pražský maraton za 2:45 (což je tedy hodně rychlé). S kalkulačkou jsem si projel pár čísel: Pyšely jsem dal tempem 5:15/km, ale zničilo mě vedro a problémy se žaludkem. Když to půjde dobře, tempo 5:05/km by tady mělo být hratelné. A tedy čas čtyři hodiny a čtyřicet minut. Cokoliv rychlejšího bude naprostá fantazie.
Vybíhá se od horského hotelu Čarták a už od začátku do nás pálí sluníčko – přesně to počasí, které mě umí dokonale zničit. Cesta se ale naštěstí brzy stáčí do stínu lesa a žahavému dopoledni se otevírá jen občas. Do karet mi hraje také trasa závodu: běží se patnáct kilometrů tam, a stejných patnáct zpátky ke startu, odkud se pak pokračuje dalších dvanáct na druhou stranu a stejných dvanáct nazpátek. Každá občerstvovačka se tedy míjí dvakrát – a můj plán je polít se pořádně vodou na každé z nich. První je hned po pár kilometrech, kde plán poctivě dodržuji a za smíchu teenage dobrovolníků („ty vole to je freestyle“) vylévám rychle a trochu nemotorně kelímek vody na hlavu a do kšiltovky. I když se osvěžováním trochu zdržím, brzy dobíhám Kryštofa, se kterým pak na vlnící se trati mlčky předbíháme další dva kluky před námi. Do prudšího kopce před otočkou se poprvé dostávám před něj a počítám běžce, kteří jdou v protisměru, abych věděl, na kolikátém jsme místě. Jenže otočka tvoří jakousi smyčku, takže se to na jistotu spočítat nedá.
„Myslím, že jsme tak sedmé osmé místo, určitě top ten,“ říkám Kryštofovi, když se po další občerstvovačce zase seběhneme. Táhlé lesní stoupání si pak krátíme hovorem o tom, kdo co běžel, jak se mu to povedlo a co ještě chystá, aniž by nás to snad nějak omezovalo v tempu, které je na můj vkus trochu přehnané. Ale co. I přepálené závody je dobré někdy vyzkoušet, říkám si. V protisměru začínáme brzy potkávat spousty běžců, protože tudy kromě naší padesátky běží i závodníci na kratších trasách, takže se zařadíme za sebe a střídáme se ve vedení. Na jednom z kopečků zjišťuju, že jsem Kryštofovi utekl, ale předpokládám, že se zase potkáme při průběhu startovním areálem.
Na 30km to začalo vypadat nadějně.
Asfaltová cesta klesá k místu, odkud jsme startovali. Rychle koukám na hodinky, ukazují 30km a něco přes 800 nastoupaných metrů v tempu 4:37. Docela fičák. Z vesty vytahuju lahve, rychle je vyměním za plné, které jsem si tu odložil a vyrážím na dalších dvacet pět kilometrů. K mému překvapení se za mnou nikdo neobjevuje, naopak k mnohem většímu překvapení vidím po pár kilometrech dva kluky, o kterých jsem byl přesvědčený, že je už nemůžu dohnat. První běží s jednou rukou v kapse – jak se později dozvídám, má ji po úraze nepohyblivou, takže ani jinak nemůže. Velký respekt, ale dneska chci být rychlejší já. Další kluk svižně vycupitá rozpálený kopec přede mnou, nahoře ho ovšem docvaknu a když do sebe hodím další gel a trochu si odpočinu, rozhodnu se jít i před něj. Začíná to být fakt dlouhé, naštšstí v protisměru už začínají přibíhat běžci z obrátky. Tentokrát to spočítat jde. Jeden, druhý, třetí, čtvrtý. To je všechno. Jsem na pátém místě. Jirka Petr je v jiné věkové kategorii, takže budu brát bramboru. No co, to je aspoň vtipný.
Rychle kalkuluji čas a kdybych udržel tempo pod pět, mohl bych atakovat čas 4:30, čemuž se mi vůbec nechce věřit. Posledních osm kilometrů ale nastává inferno a stejně jako v Pyšelech mi vypíná žaludek. V několika kopích nejenže přecházím do chůze, ale ještě se zastavuji a prodýchávám břicho, jakoby to snad k něčemu bylo. I když se běží po stejné trase, přísahal bych, že než jsem se otočil, vyvrásnily se na trase další kopce, které se tu předtím rozhodně nevyskytovaly. Vzdávám boj o čas, umístění a začínám preferovat boj o život a důstojnost.
Pocitově trvají poslední kilometry déle než celý závod do té doby, ale už slyším moderátora v cílové rovince, vybíhám poslední schody a proletím cílem v čase 4:32, jenom dvě a půl minuty od absolutní fantazie. A Jirka Petr? Na toho jsem ztratil jenom deset minut. Na překvapivého vítěze Libora Trtka dvacet tři. Když jsem se pak trochu oklepal, zjistil jsem, že ještě jeden běžec byl mimo moji kategorii (ten byl naopak mladší), takže z toho nakonec nebyla brambora, ale bronz. Odpolední Slunce pomalu klesalo za obzor a v ten moment mi došlo, že i když mi to hned po padnutí do stínu za branou tak nepřipadalo, tohle opravdu líp zaběhnout nešlo. Po desítkách hodin dlouhých běhů za každého počasí, extrémně nepříjemných intervalech do kopce i sbírání trpkých zkušeností na jiných závodech se konečně dostavila životní forma.
Na stupních vítězů.
