Článek
„Proč to tady fotíte?! Vždyť nás pak budou bombardovat!“ Z obchodu nad schody vyběhla babuška pět vteřin poté, co jsem namířil foťák na chundelatého psa ležícího vedle kyblíku s nápisem „voda pro psy“ před chersonskou kavárnou Robin-Bobin.
„Ale já si jenom fotím toho psa, proč by na vás kvůli tomu měli střílet?“ odpověděl jsem zmateně.
„Oni moc dobře vědí, kde tihle psi žijí.“
Po Chersonu prostě chodí dost „návodčíků“, kteří rádi posílají ruské armádě tipy na místa, která by bylo vhodné zasáhnout. Každý, kdo tu fotí, je skoro automaticky špion.
Pes před kavárnou v Chersonu.
„Moje psy si klidně nafoťte,“ říká Irina, která vybudovala útulek v jedné z těch bezpečnějších čtvrtí. „Na Ostrově jich zůstalo hrozně moc, jak teď zničili ten most. Možná víc než dvě stě. Alespoň pár jsem si jich vzala k sobě.“ Irinu jsem poznal tak, že nám zaklepala na dveře, jestli si můžeme přeparkovat, protože jí blokujeme vjezd. Ani jsem se neptal, jak si tak jednoduše spojila auto s konkrétním bytem uprostřed sídliště, když se snažíme být tolik nenápadní. Tohle je prostě Cherson, žádná anonymní Praha. Donesl jsem jí večer pár kilo granulí, ale na psy jsem se podívat nešel. Ještě bych si musel všechny adoptovat.
Ve vzduchu je cítit vůně podzimu, i když je teprve srpen, a z dálky je slyšet krákání havranů. Slunce sice svítí, ale už ztrácí svoji prudkou letní sílu. Před mojí oblíbenou kavárnou šumí listy velkého akátu a vítr se opírá do červených fáborků nad terasou. U vedlejšího stolu posedávají tři mladí muži a před sebou mají krabičku s několika anténami, která by jim řekla, kdyby se blížil dron. Možná vojáci, možná obyčejní civilisté. Drony tady útočí na všechny bez rozdílu, však se taky už běžně píše o „lidském safari“. Z ulice přichází asi dvacetiletý kluk s taškou přes rameno, ze které mu čouhá turniket (vojenské škrtidlo). Já mám ten svůj v kapse, což je podle Vojty blbost. „Když ti to utrhne nohu, tak ti odletí i s turniketem.“ Nevím, jestli je to víc děsivý, nebo vtipný.
Se Standou se vracíme přes park z filmového workshopu pro děti zpátky do bytu, když se do našeho hovoru se vkrade nepříjemné „bzzzz“. To je dron? „Možná.“ Běžíme se schovat pod nejbližší strom, bzzzz zesiluje a na telegramovém kanálu už lidé píší, že letí směrem na Zymivnyk. Přemýšlím, jestli je ukrajinský, ruský, jestli si nás všimne a když jo, co se potom stane. Standa zatím zkoumá kůru našeho úkrytu. „Moc hezká hruška,“ konstatuje. Bzzzz pomalu začíná slábnout.
„Až tohle skončí, budou nás všichni považovat za debily,“ prohodí energická paní ve středních letech, která nás nejdřív upozornila, že pivo nám rozhodně neprodá (protože po třetí odpoledne je to zakázané) a pak donesla k večeři tradiční vareniky. Chvíli před tím se jen kousek odsud ozvala strašná rána, ale Vojta se jen zubil, že to je přeci jasná odchozí palba, protože jsem snad slyšel, že to bylo „tudum“ a ne „vššpřřbum“, což by byla příchozí. Pořád se v tom nedokážu vyznat. „Prostě si o nás řeknou, že jsme byli úplní blázni, že jsme nikam neodešli,“ pokračuje paní domu. „A proč tu teda zůstáváte?“ zeptám se. „Kvůli manželovi. Nechce odsud odjet.“
Ostřelování bylo dneska tak silné, že se klepaly mohutné dveře do krytu, ve kterém s dětmi připravujeme natáčení jejich filmu. Když to skončí, vrací se Alice z „obchodu s p**ovinama“ a přiváží umělé vousy a copánky. „Lepší by byly umělé řasy,“ říká Tomáš, když se neúspěšně snaží slepit z vousů cokoliv použitelného. „Těch tam bylo hodně, mám pro ně ještě zajet?“ ptá se Alice. „Válka a latté se nevylučují,“ říká vždycky Vojta lidem, kteří se podivují, že i v ostřelovaném městě si chcete dopřát dobré kafe. Válka a umělé řasy se nevylučují taky, dodal bych já.
