Článek
Když jsem četl úvahu, že existuje inteligentní síla za vším, ale člověka nechává v problémech, napadlo mě, že podobně přemýšlí dítě, které klepe na dveře a doufá, že za nimi bude rodič s okamžitým řešením. Jenže křesťané nečekají, že Bůh bude mechanicky opravovat svět jako instalatér ucpané reality, nýbrž věří v Boha, který člověka bere tak vážně, že přijímá i jeho bolest. Mlčení Boha není důkazem nezájmu, ale prostorem, ve kterém může člověk dýchat, i když někdy cítíme spíše dusno.
Autor tvrdí, že z pohledu vědy je vlastně jedno, jestli svět stvořil Bůh, nebo evoluce, pokud se nakonec ukáže, že inteligence je jen produkt procesu. Jenže křesťanství nestaví proti sobě Boha a evoluci. Evoluce je způsob, jakým se hmota stává domovem života. A život je příliš krásně nepravděpodobný na to, abychom neviděli, že je v něm víc než mechanická náhoda. Vědecká fascinace světem není důkazem proti Bohu, ale svědectvím o tajemství, které nás přesahuje.
Filosofové nejsou alibi náboženství
Autor připomíná Platóna, Aristotela, Anselma, Akvinského, Descarta, Leibnize, Spinozu, Locka, Kanta a Hegela a táže se, zda byli prostoduší jen proto, že věřili v Boha. Tito lidé nebudovali své myšlení na strachu z hromu. Hledali smysl, pravdu a dobro, které přesahují pouhé smyslové vjemy. Současná věda stojí na základech, které tito myslitelé položili, a proto je paradoxní využívat jejich koncepty a současně je odmítat ve chvíli, kdy se dotknou Boha.
A když autor odkazuje také na Huma či Ayera, aby ukázal, že ani ateisté nebyli zcela materialisté, říká vlastně něco, co je pro křesťanskou tradici zřejmé: svět není uzavřený do hmoty. Dívat se na hmotu jako na poslední realitu znamená přehlížet, že hmota sama je tajemstvím. Materialismus není nedostatek emocí, ale nedostatek hloubky. Kdyby hmota byla dostatečná, nepotřebovali bychom žít ze vztahů a naděje.
Adam a Eva nejsou výmluva
Když autor ironizuje příběh o Adamovi a Evě jako o příliš křehké konstrukci, zapomíná, že Bible nemluví o jablku ani o starověké hygieně, ale o lidské pýše, která přežívá dodnes. Adam a Eva nejsou vinaři v ráji, nýbrž drama člověka, který se rozhodl být bohem ve vlastních očích. Když člověk odmítá, aby mu kdokoliv říkal, co je dobro a co zlo, nezačíná chyba tím, že kousne do ovoce, ale tím, že odmítne pravdu o limitu vlastní existence.
Biblický pád není dávná historická chyba dvou osob, ale antropologický obraz. Člověk se od Adama neliší tím, že je modernější, ale tím, že má jiné technologie pro stejnou pýchu. Přijmout, že člověk je člověk a Bůh je Bůh, neznamená zříci se svobody, ale pochopit její hranice. Bůh nepřichází, aby nás moralizoval. Přichází, aby nás zachraňoval.
Mezopotámie není původ křesťanství
Teorie, že Jahve vznikl z mezopotamských mýtů, působí vědecky, protože se tváří historicky, ale historická biblistika ukazuje spíše opak. Izrael nevytvářel božstvo podle okolních náboženství, on se proti nim vymezoval radikálně. Křesťanský Bůh není výsledkem experimentu kněží ze Sumeru, ale hlasem, který oslovuje člověka osobně. Starověcí bohové byli projekcí strachu, Bůh Izraele je zdrojem naděje.
A kdyby byl křesťanský Bůh jen jedním z mnoha pohanských božstev, skončil by v muzeu náboženských představ. Jenže přežil zánik říší, ideologií i celých civilizací. Křesťanství není pokračováním starých kultů, ale jejich popřením. A právě proto je pro některé nepříjemné.
Moc, slabost a ticho
Autor správně vidí, že svět často řídí lidé, kteří si s etikou příliš netykají. Ovšem křesťanství nikdy netvrdilo, že moc je znakem Boží přízně. Evangelium ukazuje pravý opak: největší síla je v bezmoci lásky. Pilát měl moc a Ježíš ne. A přesto stojí dnes Pilát v soudní síni dějin jako nepatrná poznámka pod čarou.
A říci, že Bůh preferuje průměrné, hříšné a nezajímavé, znamená přehlédnout, že Bůh nepřichází pro výkony, ale pro srdce. Spasit může pouze ten, kdo se nechá nést. Duchovní systém není vadný proto, že se v něm objevují slabosti, ale proto, že je tvoří lidé. A Bůh s nimi přesto počítá.
Bůh hazardní hráč?
Autorův obraz Boha jako hazardního hráče je působivý, protože využívá sílu metafory. Přesto zůstává povrchní. Hazardista riskuje cizí životy, Bůh riskoval svůj vlastní. Nezůstal v bezpečí nebe, ale přišel do bolesti člověka tak hluboko, že se nechal zabít. To není hazard, ale láska, která nehledá výhodu.
A jestli se Bůh někdy zdá vzdálený, pak možná proto, že člověk rád slyší vlastní hlas víc než slovo, které k němu přichází tiše. Mlčení není absence. Je to chvíle, kdy se učíme naslouchat. Bez ní by nebylo vztahu, jen náboženská logistika.
Tam, kde je ticho, bývá blízkost
Pokud by byl Bůh jen inteligentní silou a nechal by svět běžet podle náhody, nemusel by se o nás vůbec zajímat. Křesťanství však věří v Boha, který se stal člověkem a vstoupil do dějin zranitelností. A jestli se někdy zdá, že je nám lhostejný, pak možná právě tehdy drží někoho, kdo už nemá sílu křičet ani se modlit. Mlčení je někdy nejhlubší přítomností, která nepřestala milovat.
