Článek
Když někdo napíše, že Bůh je pouze výplod lidské představivosti, chápu to. Z dálky víra opravdu vypadá jako kreslená pohádka, v níž si lidé vytvořili bytost, která jim dávala odpovědi dřív, než dokázali cokoliv pochopit. Jenže je zvláštní, že tato domnělá pohádka dokázala přežít všechny pohádky světa a stala se základem knihoven, nemocnic a univerzit. Kdyby šlo pouze o iluzi, patrně by se rozpadla hned, jakmile lidé začali přemýšlet. Jenže přemýšlení víru nepohřbilo, ale zvláštním způsobem ji otevírá, jako bychom v sobě měli nenápadnou paměť na to, co nás přesahuje.
Lidé kdysi vysvětlovali bouřku Bohem. Ano, a my dnes vysvětlujeme Boha bleskem vědeckých teorií. Každá doba má své způsoby, jak pochopit to, co nás někdy i přesahuje. A pravda je, že když dnes známe příčinu blesku, stejně nemáme odpověď na otázku, proč něco existuje místo toho, aby nebylo vůbec nic. Filosofie nezačíná tam, kde věda skončila, ale tam, kde člověka přestane uspokojovat pouhé vysvětlení jevu a začne jej zajímat smysl vlastního života.
Jeden Bůh nemusí znamenat méně možností, ale hlubší vztah
Autorka dává přednost polyteismu a vidí jej jako pokrokovější a genderově vyváženější. Ten pohled je pro dnešního člověka skoro samozřejmý. Křesťanství ale neříká, že Bůh je mocný monarcha, který sedí na obláčku a sleduje, koho potrestat. Říká, že Bůh je vztah, že je společenstvím tří osob, které se navzájem dávají. Nejde o matematické cvičení ani o mocenskou převahu, ale o lásku, která je ve svém základu společenstvím, a právě proto se může dotýkat našeho lidského hledání.
A možná je právě vztah to, po čem nejvíc toužíme, i když to neříkáme nahlas. Máme technologie, které nás propojují, ale často jsme osamělejší než generace před námi. Bůh není muž ani žena, není to nadpřirozený superhrdina, ale někdo, kdo k člověku přichází jako člověk, aby mu řekl, že není třeba být dokonalý, aby byl milovaný. A přiznejme si, že láska nebývá rovná ani podle dnešních pravidel a přesto ji nikdo nechce ztratit.
Hawking uměl mluvit o ničem, ale i ono nic bylo nějak něco
Autorka zmiňuje Hawkinga a jeho pojem spontánního vzniku vesmíru z ničeho. Musím přiznat, že kdykoli slyším o ničem, které už obsahuje zákony a drobné částice, mám pocit, že i samotné slovo nic tuší, že do něj někdo vložil možnost stát se něčím. Z ničeho totiž vzniká pouze nic. A pokud se má něco objevit, musí tu být někdo nebo něco, kdo dává možnost být, jinak se všechno rozplyne ještě dříve, než stihne vzniknout.
Filozofie tomu říká První příčina, Aristotelés První hybatel a křesťanství Bůh. My lidé to občas říkáme jen tak tiše. Možná je to ale právě tato otázka, která provází člověka od chvíle, kdy si poprvé uvědomil, že svět není pouze náhoda, ale něco, co nás přesahuje a co nás zároveň trvale drží, i když se nám zdá, že jsme na všechno sami.
Víra jako slepota, nebo odvaha dívat se tam, kde světlo teprve přichází
Autorka tvrdí, že věřící nemají nic než víru a zpochybňují evoluci. Někteří možná ano. Jenže stejně tak existují lidé, kteří věří a přitom dělají vědu, a lidé, kteří věří v něco a přitom pomáhají bez ohledu na to, zda mají po ruce laboratorní důkaz. Víra není proti vědě a věda není proti víře. Jedna se dívá na tělo, druhá na duši. A když člověk přestane vidět duši, začne mu chybět i smysl těla.
A je pravda, že víra není laboratorní důkaz. Někdy je to tiché tušení, že život má cenu, i když se nám nedaří najít statistickou tabulku, která by to potvrdila. A když někdo řekne, že věřící mají pouze víru, nenapadá mě nic lepšího než odpovědět, že to možná stačí, protože tato víra dokáže člověka podržet v situacích, kde by logika už dávno odložila ruce do klína a vzdala se.
A k tomu vtipu o imaginárním příteli. Ano, zní to trefně. Jenže kdyby byl Bůh opravdu pouze imaginárním společníkem, bylo by zvláštní, že tato představa dokázala lidi motivovat k odpuštění, k péči o slabé, k pomoci cizím, a někdy dokonce k tomu, aby položili vlastní život za druhého. To nejsou typické projevy běžných fantazií, které si člověk vytváří pro vlastní pohodlí. Fantazie zpravidla chrání, zatímco víra vede až na hranici bezpečí. A právě proto působí mnohem reálněji než pouhý výmysl lidské mysli.
Možná nedospějeme od víry k nevíře, ale od představ k tomu, kdo zná jménem
Autorka si myslí, že jednou dospějeme a zbavíme se pohádek. Možná. Lidé kdysi věřili na čarodějnice a dnes už nevěří. Jen pořád hledají smysl, který není psaný ani v učebnicích, ani v manuálech. Víra není cesta do minulosti. Někdy je to docela odvážný krok do přítomnosti. A člověk potřebuje odvahu, aby se podíval do života, který nemá vše pod kontrolou.
A kdo ví, možná opravdu dospějeme. Jenže ne od víry k nevíře, ale od víry v Boha, kterého jsme si kdysi představili po svém, k tomu, který nás zná jménem a přitom nenutí uvěřit násilím. Protože Bůh není ten, kdo nám chce brát svobodu, ale ten, kdo ji dává i tehdy, kdybychom si ji nejraději odložili. A svoboda bývá někdy těžší než všechna vysvětlení světa dohromady.
