Článek
Démon v dětské hračce? Posedl prý panenky Labubu. A svět se zas jednou rozhodl, že se nechá napálit plyšákem. Pamatujete, jak jsme kdysi řešili, jestli pokémoni způsobují epilepsii? Jak se debatovalo o tom, zda je Harry Potter výchovný, nebo z dětí dělá čaroděje? Jak se vedly vážné rozhovory o tom, jestli Tinky Winky z Teletubbies náhodou nepodrývá tradiční hodnoty jen tím, že je fialový a nosí kabelku? A jak se u nás ve školách občas zakazovala metalová trička s lebkami, protože „přitahují démony“ a „kazí morálku“? Tak tohle je pokračování téhož seriálu – jen v lepším rozlišení, s algoritmem a hudbou z TikToku.
Labubu, roztomilá plyšová kreatura připomínající výsledek srážky gremlina a televizního Mufa po týdnu ve sklepě, se stala novým terčem posedlosti. Ne posedlosti jako „já tu hračku nutně potřebuju“, ale posedlosti doslova. Protože na internetu se rozšířila zpráva, že Labubu obývá démon jménem Pazuzu. Ano, ten z Mezopotámie. Ano, ten z Vymítače ďábla. A ano, tohle je realita dnešního světa. Bohužel.
Když si TikTok hraje na vymítače
Někdo vzal videjko s Labubu, přidal temnou hudbu, efekty blikajících očí a popisek „pozor, démonická aktivita“, což je v dnešních podmínkách přibližně stejně průkazné jako výpověď notorického opilce v hospodě, který každé zhasnutí světla považuje za znamení z onoho světa.
A protože TikTok je novodobý oltář kolektivní paniky, spustila se lavina. Děti brečí, protože máma jim spálila oblíbenou hračku. Maminky brečí, protože mají výčitky svědomí. A tátové? Ti brečí, když vidí účet z e-shopu, kde Labubu stálo víc než jejich první mobil v roce 2001.
Pazuzu má virál a my máme hysterii
Pazuzu, démon z doby, kdy ještě neexistoval ani toaleťák, se tak stal virální hvězdou. Před třemi tisíci lety ho lidé vzývali jako takového mezopotámského bodyguarda – měl chránit před ještě horšími démony a občas i před morem. Ano, démon, který měl v popisu práce preventivní ochranu. Dnes má vlastní hashtag a účty na Instagramu. Místo kadidla ho zapálí v kamnech a místo exorcismu dostane unboxing na YouTube.
Slovenský web Hoaxy a podvody sice zveřejnil na svém Instagramu příspěvek s titulkem: „Sú Labubu hračky naozaj démonické?“ a velmi trpělivě vysvětlil, že ne – nejsou. Jenže koho by dnes zajímalo střízlivé vysvětlení, když místo něj stačí video s blikajícíma očima, dramatickou hudbou a titulkem napsaným caps lockem? A přiznejme si: stránka, která má v názvu fakta, to má dneska prostě těžké.
V tu chvíli už nejde o pravdu, ale o příběh. A ten příběh je lákavý. Plyšák, co přináší smůlu, je prostě lepší než plyšák, co jen sedí na poličce. Proč věřit odborníkům, když vám Labubu s očima jako z poťouchlého LSD tripu možná zničí život? A navíc – vypadá to skvěle ve stories.
A co z toho plyne, kromě kouře z plyšáka?
Znáte to – dítěti se rozbije hračka, vypadne pojistka a sousedka z horního patra zrovna zakřičí. Kdyby se to stalo v devadesátkách, řekli bychom „náhoda“. Dneska? „Labubu přivolala Pazuzu, běž pro svěcenou vodu, Pepo!“
Ale víte, co je na tom celém nejděsivější? Že ta posedlost vůbec nepatří plyšákům. Patří nám. Touze po senzaci, po virálním zlu, po záhadách bez pointy. Nejsou to démoni, kdo nám leze do hlavy. Jsou to naše vlastní mozky, zblblé algoritmy, které s chutí věří všemu, co bliká, svítí a mluví děsivým hlasem s filtrem z TikToku.
Kdyby byl Pazuzu opravdu tak chytrý, už dávno by si udělal profil na Instagramu, spojil se s influencerem, co recenzuje svíčky, a podepsal smlouvu s výrobci Labubu na exkluzivní kolekci „Dark Edition“. V balení by byl i malý zvoneček na vyvolávání duchů a promo kód na exorcismus se slevou.
Na trhu s panikou je přehlceno
Jenže démoni z Mezopotámie mají dneska smůlu. Konkurence je obrovská. Každý druhý status se tváří jako zjevení a každé druhé video vám vysvětlí, jak přežít duchovní útok plyšovou věcí. A my? Místo abychom řekli: „To je blbost,“ tak jdeme a pálíme hračky, zakazujeme pohádky, hledáme temnotu v očích plyšáka – a pak si večer pustíme horor, ve kterém panenka skutečně zabíjí lidi, protože „to je přece ten film, u kterého se člověk uklidní“.
Takže ne, Labubu posedlá není. Ale my? My bychom si už možná měli nechat mozek buď vymýt, nebo rovnou vymít – podle toho, co v něm zrovna straší. Ne kvůli Pazuzovi. Kvůli vlastní schopnosti proměnit cokoliv v apokalypsu. A kvůli tomu, že už ani plyšák nemá jistotu, že ho nepošlou na hranici. Jen proto, že vypadá… trochu jinak.
