Článek
Představte si, že vám někdo přijde oznámit, že vás právě osvobodil. Vy mu vysvětlíte, že jste o žádné osvobození nežádali, ale on vám odpoví, že na tom nezáleží, protože rozhodnutí už padlo v Paříži. Když se zeptáte, zda byste o své budoucnosti mohli alespoň hlasovat, dozvíte se, že tentokrát se hlasovat nebude. Tak nějak muselo mnoha obyvatelům Hlučínska připadat připojení k Československu v roce 1920. A právě tady začíná jeden z nejpozoruhodnějších příběhů naší republiky.
Zatímco 28. října 1918 česká společnost prožívala splnění historického snu, nedaleko Ostravy žili lidé, pro které bylo Československo cizím státem. Samotný vznik republiky přitom provázely pozoruhodné okolnosti, předčasné oslavy míru i historický omyl, který pomohl určit datum našeho státního svátku (Češi slavili konec války, která ještě neskončila. A jeden omyl urychlil vznik Československa).
Hlučín, Kravaře, Ludgeřovice a další obce dnešní Prajzské patřily od roku 1742 Prusku a později sjednocenému Německu. Zdejší obyvatelé si říkali Moravci, což souviselo s jejich jazykem a historickými církevními vazbami na Moravu. Označení Prajzáci zase odkazovalo na jejich příslušnost k Prusku. Doma mnozí mluvili moravským nářečím, ale jejich školy, úřady, vojenská služba i pracovní příležitosti byly po generace spojeny s Německem.
Československá politická reprezentace je přitom považovala za součást českého národa, kterou je třeba zachránit před germanizací. A právě zde narazila na nepříjemný problém. Lidé, které chtěla republika osvobodit od německé nadvlády, se v mnoha případech sami cítili být součástí německého světa. (Muzeum Hlučínska: Historie Hlučínska)
Svatý otče, zachraň nás před Čechy!
Versailleská mírová smlouva z roku 1919 přisoudila jižní část německého Ratibořska Československu. Obyvatelé přitom nedostali možnost rozhodnout v referendu, zda chtějí změnit státní příslušnost. Následovaly protesty, petice a žádosti o zachování příslušnosti k Německu. Několik tisíc lidí podepsalo protestní petici, kterou jejich zástupci odvezli až do německého parlamentu ve Výmaru.
Nejpozoruhodnější krok ovšem učinily místní katolické ženy. Obrátily se přímo na papeže Benedikta XV. a prosily jej, aby zabránil připojení Hlučínska k Československu. Ve svém dopise označily chystanou změnu za trpkou a bolestnou a žádaly vysvobození z rukou českých protivníků.
Z dnešního pohledu to může působit úsměvně, ale za jejich prosbou se skrývala skutečná obava. Prajzská byla hluboce katolická a nová republika se rodila také v atmosféře výrazného odporu vůči katolické církvi. Místní tisk proto Čechy označoval za neznabohy, zrádce a husity. Pro některé věřící představovalo připojení k Československu nejen změnu hranic, ale také ohrožení světa, v němž jejich rodiny žily po generace. (Český rozhlas: Jak se Hlučínsku nechtělo k Československu)
Představte si tu historickou ironii. Československo se představovalo jako moderní demokratická republika, zatímco část jeho budoucích občanů prosila papeže, aby je před touto demokracií zachránil. Benedikt XV. však rozhodnutí velmocí nezměnil.
Francouzský generál vytáhl pravítko. A vznikla nová hranice
Samotné vytyčení hranice připomíná příhodu, kterou by člověk považoval za satiru na evropskou diplomacii. Hlučínsko totiž jako samostatný správní celek před rokem 1920 neexistovalo, takže bylo nutné určit, které části Ratibořska připadnou Československu.
Podle líčení zachyceného regionálními historiky měl francouzský generál Henri Le Rond při řešení územního rozdělení rozložit mapu a pravítkem narýsovat přímku mezi Ketří a Bohumínem. Skutečné rozhodování o hranici bylo ovšem složitější. Příběh s pravítkem přesto dodnes připomíná, jak daleko mohou mít diplomatická rozhodnutí od každodenního života obyčejných lidí.
Výsledek každopádně přinesl praktické komplikace. Nová hranice protínala katastry některých obcí, narušovala dosavadní hospodářské vazby a její průběh se musel dodatečně upravovat. Ještě roku 1923 tak připadly Československu také Hať a Píšť. (Muzeum Hlučínska: Historie Hlučínska)
Samotné převzetí území se přitom odehrálo už 4. února 1920, kdy na Hlučínsko vstoupilo československé vojsko. V prohlášení podepsaném prezidentem Masarykem se místní obyvatelé dozvěděli, že přestali být příslušníky Německé říše a stali se občany Československé republiky. Nový stát tím získal přibližně 46 tisíc obyvatel. Někteří připojení vítali, mnozí v něm však viděli ztrátu své dosavadní vlasti.
Hranice ovšem nerozdělila pouze pozemky. Oddělila také příbuzné, pracovní příležitosti a obchodní partnery. Horníci, zedníci či obchodníci, kteří byli zvyklí hledat obživu v Německu, se museli vyrovnávat s celními kontrolami a novými hospodářskými poměry. Diplomat totiž vidí na mapě čáru, zatímco člověk žijící poblíž ní najednou potřebuje překročit státní hranici, aby navštívil příbuzné nebo se dostal do práce.
Chcete zůstat Němci? Tak se odstěhujte!
Příběh ovšem skrývá ještě jednu málo známou kapitolu. Obyvatelé Hlučínska měli podle mírové smlouvy možnost využít takzvaného opčního práva, tedy zvolit si německou státní příslušnost. Na první pohled to vypadalo jako rozumné řešení. Jenže mělo jeden zásadní háček. Kdo si chtěl ponechat německé občanství, musel se také vystěhovat do Německa.
A nešlo o několik nespokojených jednotlivců. Podle Encyklopedie Hlučínska využilo opčního práva celkem 4 604 lidí. Jen ze samotných Ludgeřovic optovalo 284 osob, z Hlučína 748 a z Kravař dokonce 804. Za těmito čísly se přitom neskrývaly pouze národnostní postoje, ale také zcela obyčejná starost o živobytí. (Slezský sborník: Národnostní politika na meziválečném Hlučínsku, Pavel Kladiwa, 2015, s. 107)
Ne každý totiž volil Německo z velkého vlasteneckého přesvědčení. Mezi optanty byli také lidé, jejichž práce nebo obchod závisely na německém prostředí. Nová hranice jim dokázala zkomplikovat život rychleji, než si politici stačili pogratulovat k úspěšnému míru.
Stěhování tolika rodin navíc vyvolalo značné problémy. Německo pro ně nemělo dostatek bytů ani pracovních příležitostí, takže se odchody musely rozložit do delšího období. Někteří lidé nakonec usilovali o opětovné získání československého občanství. Počet těch, kteří si německou příslušnost zvolili, proto nelze automaticky zaměňovat s počtem skutečně vystěhovaných.
Byla to zvláštní volba. Mohli jste si ponechat občanství země, v níž jste se narodili, ale za cenu odchodu z domova. Nebo jste mohli zůstat ve vlastním domě a přijmout občanství státu, který jste si nevybrali.
Masaryk přijel. A podle místní pověsti létala rajčata
Dne 24. června 1924 navštívil Hlučínsko prezident Tomáš Garrigue Masaryk. Jeho cesta vedla mimo jiné přes Kravaře, Hlučín a Ludgeřovice. Dodnes se traduje, že jej část obyvatel vítala pískotem a údajně po něm dokonce házela rajčata. (Archiv města Ostravy: Návštěva T. G. Masaryka v Ostravě)
Historik však musí být opatrnější než vypravěč hospodských historek. Masarykova návštěva je doložena, samotný incident s rajčaty nikoli. Dobové zprávy zachycují také slavnostní vítání prezidenta, takže historku o létající zelenině musíme ponechat v kategorii místních vyprávění.
Skutečnou nespokojenost části obyvatel ovšem dokládají jiné prameny. Ještě v parlamentních volbách v letech 1925 a 1929 získávaly německé politické strany na Hlučínsku přibližně dvě třetiny hlasů. Neznamená to, že všichni jejich voliči odmítali československý stát. Výsledky však ukazují, jak složitá byla zdejší národní a politická identita.(Acta Universitatis Palackianae Olomucensis: Volební geografie Hlučínska v letech 1925–1929, odborná studie v angličtině)
Další dějiny přinesly Prajzákům ještě těžší zkoušky. Roku 1938 bylo Hlučínsko začleněno přímo do nacistického Německa a místní muži následně podléhali povinné vojenské službě ve Wehrmachtu. Po druhé světové válce se kraj vrátil Československu. Některé rodiny tak během jediné generace zažily několik změn státní příslušnosti, aniž by opustily rodnou vesnici.
Člověk mohl doma mluvit moravsky, mít německé občanství, hlásit se ke katolické víře a přitom být pro své okolí jednoduše Prajzákem. Jeho identitu neurčoval jeden úřední formulář, ale celé generace rodinných zkušeností, tradic a vztahů.
Sám pocházím z Ludgeřovic, takže mám k Prajzské poněkud osobnější vztah. Jen v mé rodné obci si 284 lidí zvolilo německé občanství. Cenou za jeho zachování měl být odchod z domova. Když si to člověk uvědomí, dostávají velké dějiny najednou úplně jiný rozměr. Zdejší obyvatelé totiž nemuseli nikam cestovat, aby během několika desetiletí vystřídali několik státních příslušností. Stačilo zůstat doma a počkat, až se politici zase dohodnou, komu jejich vesnice patří.
Když si dnes připomínáme vznik Československa, máme nepochybně co oslavovat. Jenže dějiny nejsou pohádka, ve které jedni přinášejí svobodu a všichni ostatní jim za ni nadšeně děkují.
Češi si v roce 1918 vybojovali vlastní stát. Pro mnohé Prajzáky však tentýž stát představoval ztrátu dosavadní vlasti. A zatímco jedni slavili naplnění práva na sebeurčení, druzí marně žádali, aby mohli o své budoucnosti alespoň hlasovat.
Dějiny mají zvláštní smysl pro humor. Někdy vám totiž přinesou svobodu, aniž by se obtěžovaly zeptat, zda o ni stojíte.
