Článek
Dětství jsem prožíval na vesnici v domku s přilehlou hospodářskou budovou. Na noc mi připadla povinnost ji zamknout a klíč uložit v domě. Zabezpečení bylo jen symbolické. Snadno se dala otevřít uvolněním obou křídel vrat.
Onoho večera při odebírání klíče jsem si všiml odlišnosti v zajištění křídel. Byla zajištěna a teď už nejsou. A potom jsem uslyšel nějaký šramot uvnitř. Ne, zvíře to není, tam musí být cizí člověk, usoudil jsem. Tak jako obvykle, s klíčem v ruce, jsem odešel domů a zjištění hned nahlásil rodičům.
Následovalo ujišťování, že se mi to jen zdálo a Bůh ví co jsem vlastně slyšel. Ale později otec připustil tu možnost, ozbrojil se nožem a šel to prověřit. Dole nebylo nic mimořádného a tak ze žebříku nahlédl výše na slámu. Výrazně silným hlasem, k mé nelibosti, mě pokáral za zbytečný rozruch. Pochopil jsem a přestal protestovat, až když s prstem na rtech a gesty rukou naznačoval okamžitý odchod.
Někdo tam je, konstatoval otec! Uviděl ze slámy odkrytý kousek mužské boty. Nařídil, abych oběhl sousedy a přivedl posily a že on zajišťuje dveře, aby vetřelec neutekl.
Nastalo pozdvižení. Jeden soused se vyzbrojil mohutnou sukovici, jiný vzal po válce nalezený revolver a demonstroval, jak na zloducha vykřikne “ruce vzhůru“! Muži spřádali plán zásahu a ženy bědovaly, co když má také zbraň nebo je jich tam více a předjímaly, co vše by se mohlo přihodit.
Obavy byly na místě. V té době se budoval těžký průmysl vyžadující mnoho pracovních sil. Brigádníci se sjížděli z celé republiky a s nimi rostla i konzumace alkoholu, přirozeně vedoucí k trestné činnosti. Existovala i jakási banda nazývaná Fialovi ďábli, za nimiž údajně zůstávaly i těžké zločiny.
Nadešel čas činu. Sousedské komando obklíčilo stodolu a otec vešel dovnitř. Ticho, nikde nic. Opatrně po žebříku stoupal k patru se slámou. Rozhrnovaná sláma zašustila a pak nastal hluk. Přesněji křik, nějaké nesrozumitelné blekotání, ale i velmi zřetelně slyšitelné kletby a nadávky s výrazy mi známými, ovšem nepovolenými používat pro jejich nespisovnost.
Pak otec s pomoci sousedů se snažil zadrženou osobu dostat dolu. Ten muž jim to nijak neusnadňoval. Nohy se mu podlamovaly a tělo působilo bezvládným dojmem. A přitom stále něco málo srozumitelně mumlal o motorce. Přivedli, lépe řečeno dovlekli ho až ven před budovu a bylo jasno.
Dramatickou scénu rázně ukončila teta několika pádnými fackami svému muži. A bylo po akci. Mnozí smutní z tak prostého konce bez senzace, jiní trapně zahanbeni realitou.
Vysvětlení bylo prosté. V domku s námi žila otcova sestra s manželem. Jemu, jako úderníkovi na šachtě, se podařilo odkoupit vyřazený služební motocykl Jawa 250 Pérák. Ten míval zaparkovaný ve zmiňované stodole, k mé neskonalé radosti neboť jsem na něm také jezdil.
Toho dne strýc a celá osádka po další rekordní směně slavili úspěch v kantýně. Slavilo se, pilo se a vedly hospodské řeči. Kdosi projevil obavy, aby tu motorku třeba někdo neukradl, když je jen tak ve stodole. Snadno by to dokázal kdokoliv a že by se tak mohlo stát, bylo dost pravděpodobné. Strýci to leželo v hlavě, tak se rozhodl jít do stodoly hlídat, co kdyby přece jen někdo se pokusil. To on také každému tvrdil na svou obhajobu. Já sice byl ještě školák, ale viděl jsem to jinak. Své ženě se v takovém stavu prostě nechtěl ukázat. A tak moudře předvídal a preventivně se šel vyspat do stodoly ve slámě.
