Článek
Nepravděpodobná náhoda, až neuvěřitelná, potkala také bratrance. Tehdy v minulém století, při absenci internetu a sociálních sítí, bylo ve školách propagováno dopisování s někým v cizině. Ruština byla tehdy povinný předmět, a tak pro zdokonalení doporučen byl Ruský jazyk.
Jemu přidělili adresu dívky žijící v některé republice u Baltického moře. I tam se vyučoval Ruský jazyk a prospěch měl být vzájemný. Tak si občas něco napsali a kontakt trval, i když po maturitě narukoval na vojnu.
Po roce výcviku u tehdejších nejmodernějších zbraní protivzdušné obrany je poslali na ostré střelby někam daleko do pouště ve spojenecké zemi. Cestovali vlakem jako výprava sportovců a po více než týdnu teprve dorazili do Moskvy. Tam byla plánovaná několika denní přestávka s možnosti navštívit a shlédnout turisticky atraktivní pamětihodnosti.
Sportovní tepláky vyměnili za parádní uniformy a vyrazili. Chodili, prodírali se davy turistů a poblíž Mauzolea, jak doma vyprávěl, tam zažil šok. Z lavičky vstal a proti němu vystartoval generál ČSLA, ověšený metály a řády a oslovil ho. Že krve by se v něm nedořezal, vyprávěl. Zareagoval a podle vojenského drilu předpisově pozdravil. Hlavou mu proběhlo tisíc myšlenek, co se asi děje, když po jeho boku ještě stojí nějaká dívka. To vůbec nevypadalo dobře.
Generál zahájil vlídný, přátelský a uklidňující rozhovor. To nic neměnilo na situaci, být ve střehu a opatrný v hovoru, co vůbec a jak smí povědět. Generál si asi byl toho vědom a opatrně se vyptával odkud je, že ho zajímá jenom civilní původ a profese. A nakonec vyslovil otázku, jestli náhodou nezná někoho jménem…
A pak vyslovil jeho plné jméno. Šok, úlek a zmatek, jak se zachovat. Nebylo zbytí, po rozvaze přiznal, že tak se jmenuje také on sám. Pak už události dostaly rychlý a chaotický průběh. Ta dívka se mu vrhla kolem krku a dala prostor spontánním emocím. Generál se s chápavým úsměvem opět usadil na lavičce a se zalíbením je pozoroval.
Ano, byla to skutečně ta dívka, s níž si léta dopisoval. Jestli se ji zmínil, že bude v Moskvě nebo to zjistila jinak, to už nedohledáme. Faktem je, že ji nebylo zatěžko vyrazit do neznáma, na cestu přes tisíc kilometrů, věřit ve vlastní síly a trochu spoléhat i na náhodu. Zorganizovala si setkání s českým generálem, svěřila se mu se svým nápadem, on ji pomohl vyhledávat v davu české uniformy a další bylo už dílem osudu.
Aktéři zmiňovaných události už dávno nejsou mezi námi, ale jejich nevšední příhody vymykající se statistické pravděpodobnosti, ty snad stojí za připomenutí.
