Článek
Mladým v cizině jsme při návštěvách venčili jejich psa, silného a nádherného rottweilera, jak už jsem popisoval dříve. Cestou jsme potkali útlou dívku se psiskem větším, než ona sama byla. Pes byl sice na vodítku, ale vodil si tu slečnu sám, kam uznal právě za nutné. Psi se spatřili a rozhodli se vzájemně kontaktovat. Já držel jednoho a syn přispěchal na pomoc té dívce, udržet toho jejího obra. Obávali jsme se možného konfliktu a snažili se nepustit je k sobě. Neuspěli jsme, táhli nás za sebou, až se setkali. Ten náš vzal na vědomí, že obluda je vlastně „baby dog“, jak stále zdůrazňovala ta dívka, tedy ještě štěně nedůstojné jeho pozornosti. A ten její uznal dominanci našeho a podřídil se. Dobře to dopadlo. Očicháním si předali informace a pak o sebe ztratili zájem.
Jindy bylo setkání s cizími psy daleko dramatičtější. Při procházce lesoparkem jsme spatřili skupinu lidí, kolem kterých pobíhali čtyři psi. Zřejmě patřili k sobě a znali se navzájem. Odbočili jsme z cesty, abychom se nepotkali nablízko. Ten náš měl náhubek, byl na vodítku a díky draze placenému výcviku také ukázněný. Ale ta jejich smečka běhala zcela volně a nekontrolovaně.
Znovu jsme je spatřili a opět jsme odbočili jim z cesty. Jenže oni nahodile měnili směr svého pohybu a uviděli jsme je opět. Vedle byl turniket omezující průchod na úzkou pěšinu. Zabočili jsme tam a zůstali dál v lese. Čekali, až oni přejdou. Nečekaně oni zabočili také právě na tu pěšinu. Snažil jsem se je zastavit, upozornit je, že tam je žena se psem. Nerozuměli nic, byli to snad Pákistánci, já nerozuměl zase jim. Jejich psi asi chytli stopu toho našeho a zamířili tam. Ten cizí muž mě hrubě odstrčil a vešel za nimi.
Žena zaujala obranné postavení u silného stromu a náš pes postoj k její ochraně. Ti cizí už nebezpečně doráželi, náš byl znevýhodněn náhubkem, na který už nezbyl čas k odebrání. Já doběhl k nim a ten menší vzápětí zaútočil na mě. Razantním kopancem jsem mu možná ublížil, ale určitě přibrzdil jejich napadání, byť jen na okamžik, a pak nastal útok. Statečně bojoval i náš ochránce, svým tělem odrážel útočníky a my kopanci zaháněli ty nejbližší.
Teprve teď ti lidé pochopili, o co jde. Snažili se své psy nějak ovládnout, ale dlouho se jim to nedařilo. Pudové chování psí smečky se nedá jen tak snadno paralyzovat. Křik a povely na ně nepůsobily. Nám se povedlo uštědřit jim několik citelných kopanců a tomu oni porozuměli. Postupně i jejich majitele je ovládli a incident byl ukončen. Žádná omluva, vysvětlení, nějak podezřele rychle hleděli zmizet. Asi měli k tomu dostatečnou motivaci.
Hladina adrenalinu se postupně snižovala, my kupodivu vyvázli bez zranění, jen náš statečný obránce utržil několik šrámů, naštěstí nijak vážných. Ale rozrušený a nabuzený byl hodně. Zrychleně dýchal, třásl se a přehnaně reagoval, jako by boj ještě neskončil. Snažili jsme se ho uklidňovat, to se povedlo až doma. Přišel ke mně, hlavu mi položil na klín a vděčným pohledem vyjadřoval sounáležitost a jako by děkoval, že jsme ho v tom nenechali samotného.
Náš vzájemný vztah se upevnil. Žádné problémy se už nevyskytly, spíše jen nepochopení. To když jednou našel použitou dětskou plenu vedle v křoví. Velmi ho zaujala pro zápach, který asi splňoval jeho představu o dokonalé vůni. A byl velmi zklamán, že jsme mu nedovolili odnést si ji domů.
Trochu odbočím na podobnost. Kolega z práce si pořídil „šlechetného s rodokmenem delším než Lovosice“ a s ním jezdil na psí výstavy. Jednou jeho šampion, po koupeli a okrasné kůře načesáním, využil nepozornosti páníčka a vyběhl za plot chaty. Tam našel obrovské lejno, vyválel se v něm a pak se přišel ukázat, jak správně navoněný a upravený vypadá podle svých představ. Páníček zuřil, nebylo jinak, než vykoupat ho v nádobě na dešťovou vodu a pak se stále ještě „navoněným“ jet tramvají domů.
A když my jsme nepřipustili „parfém podle psích představ“, v náhradu si našel přes 3 metry dlouhou větev, delší než šířka cesty v lesoparku. Našel její těžiště, vzal do zubů a hrdě si ji odnášel domů. Šel prostředkem cesty s tou větví napříč jako závorou. Protijdoucím chodcům zásadně neuhnul. Asi měl z toho nějaký pojem a dobře se bavil, když oni museli sejít z cesty, aby jej obešli. My se omlouvali a oni to přijali s úsměvem.
Někdy zase se zapojil do aportování míčku hozeného jinému psu. Hojně se tam používala jakási naběračka s dlouhou rukojetí. U nás jsem nic podobného neviděl. S ní se míček dal snadno nabrat za země a pak hodit hodně daleko. A pak nastal závod, kdo tam bude dříve, míčku se zmocní a donese jej zpět. Zanechal toho, až když utrpěl potupnou porážku. Jaksi podcenil nebo si neuvědomil, že ten cizí pes je rasy šlechtěné pro rychlý běh a tudíž jemu on stačit nebude. To se potvrdilo už po několika metrech běhu. Styděl se, bylo to na něm vidět.
Ona ta „němá tvář“ zase tak němá není. Sblížili jsme se natolik, že už pohledem bylo zřejmé, co ten druhý vyjadřuje. A vyjadřoval zejména pochopení pro z jeho pohledu slabé ženy, které on musí ochraňovat, leccos si od nich velkoryse nechat líbit a dbát, aby ony si nějak neublížily.
Vždy se mu to však nepovedlo. Vraceli jsme se ze společné procházky a zahlédli přicházejícího pošťáka. Domácí zrovna očekávali nějaké zásilky. Psovi se pošťák hrubě nelíbil a patřičně to dával najevo. Syn jej rázně uzemnil u nohy a podržel nakrátko. Žena vstoupila do prostoru mezi ně a pošťáka a přebírala zásilky. Jedna listina ji vyklouzla z ruky a padala k mokré zemi. Zareagovala rychle a ještě ji stačila nad zemí zachytit.
Stejně tak rychle zareagoval i pes a chňapnul. Ženina ruka se potkala s jeho zuby. Nekousl ji, ale došlo k nárazu při rychlém pohybu dost razantnímu. Na oděvu důlek a na kůži výron krve. Pes okamžitě couvl zpět, stáhl ocas mezi nohy a kňučením dával najevo, že toto nechtěl, mrzí ho to, omlouvá se a prosí o odpuštění. „Přece tě mám rád jako kamarádku, mazlíme se, krmíš a opečováváš mě. Nikdy bych nepřipustil, aby ti někdo ublížil a teď zrovna já sám,“ sděloval jeho pohled. I neznalý okamžitě poznal, že on to tak opravdu nechtěl, jeho omluvu, pokání i prosbu o odpuštění. Bohužel stalo se, co už nelze odčinit. Zvýšenou ochotou a pokorou se snažil přátelský vztah udržet do budoucna.
