Článek
Kde sehnat dětské kolo
Jako malý kluk jsem se naučil jezdit na kole Pionýr, které mi rodiče koupili přes inzerát. V prodejnách se moc sehnat nedalo. Tatínek ho rozebral, rám nastříkal modrou barvou ve spreji, vše vyčistil, koupily se nové duše a pláště. Kolo pak bylo skoro jako nové. A já jsem ho miloval!
Sehnat nové dětské kolo byl tenkrát docela oříšek. Později přibyly značky jako například Sobi 20. Toto kolo se koupit dalo. Ne úplně jednoduše, ale shánění bylo snazší. Pokud jste měli v prodejně známého na vedoucí pozici, byla možnost, že vám kolo nechá takzvaně pod pultem, když pár kusů přišlo. Jeden kus tedy vůbec nedal na krám a čekal na vás po omezený čas na skladu. Samozřejmě vás to stálo nějakou tu korunu navíc.
Shánění Favorita
Jak jsem rostl, Pionýr mi samozřejmě začal být malý. Tatínek kolo znovu rozebral, vyčistil, co bylo třeba, to opravil. A kolo se díky velkému zájmu přeprodalo dál. V té době jsem začal pokukovat po kolech Favorit známém pod přezdívkami Favouš nebo Fávo. Kamarádi ze školy měli Esku. Sem tam se mezi nimi objevil právě můj vysněný Favorit. Jenže právě ten patřil k velmi nedostatkovému zboží. V prodejně Jízdní kola, šicí stroje u nás ve městě stál celoročně vystavený model kola Ukrajina. Nikdo ho nechtěl. Možná si vzpomenete na tehdy hojně používanou na hlášku: „Chceš-li poznat co je dřina, kup si kolo Ukrajina!“ Kolo bylo ze Sovětského svazu, většinou černé a velice těžké. Prostě poctivá kovářská práce. Když někdo poptával Favority, zazněla vždy od prodavačky odpověď: „Nemáme, nepřišly, ptejte se.“ Toto se odehrávalo snad ve všech prodejnách napříč Československem. Favorit Rokycany svá kola většinou vyvážel, a to nejen do socialistických států, ale také do Ameriky, Kanady, Finska, Švédska nebo Velké Británie. Na českého cyklistu jednoduše nezbylo.
Na vysněné kolo, i když zatím bylo v nedohlednu, jsem si začal střádat. Z papírové krabice jsem si pro tuto příležitost vyrobil kasičku. Krabici jsem oblepil papírovou páskou a tu nechal podepsat od tatínka a maminky, aby byla zaplombovaná a neměl jsem pokušení do ní vlézt a úspory vybrat. Ukládal jsem do kasičky veškeré kapesné. Když přijely babičky na návštěvu, dostal jsem občas dvacet nebo i padesát korun. Všechno jsem přidával do kasičky a pečlivě si vedl záznamy, kolik mám našetřeno. Za nějakou dobu už jsem ze svých poznámek vyčetl, že bych na kolo peníze měl. Ovšem kolo Favorit nikde nebylo.
Sen se mění ve skutečnost!
Jednoho dne se na mě ale usmálo štěstí. Maminka pracovala s paní, jejíž syn jezdil na kole závodně. Měli doma v garáži dílnu a tam s otcem ladili kola na závody. Sjížděli se tam cyklisté závodníci z celého oddílu. Maminka se před kolegyní zmínila, jak neúspěšně sháníme Favorita. Paní slíbila, že se poptá doma. Druhý den přišla s neuvěřitelnou zprávou: „Chlapi to kolo tvému klukovi postaví!“
To bylo něco! Slavnostně jsem rozlepil kasičku, předal peníze mamince a za týden, jsme si šli do zmiňované garáže pro mé nové kolo. Když jsem ho uviděl stát před jejich garáží, ani jsem nedýchal. Bylo krásné! Kolo mělo nový červený lak, nové ráfky, závodní sedlo a brzdy Centric. Tedy něco, co člověk běžně nepotkal. Na zadním kole mělo pětikolečko. To znamenalo pět převodů! To byla taky „pecka“, ostatní kamarádi měli jen čtyři. I samolepky s logem byly nové. Kolo bylo dokonalé.
Nové kolo byla příležitost
Za nějakou dobu, když jsem kolo sedlal téměř denně, jsem cyklistikou doslova žil. Hltal jsem kilometry kolem města. Zaregistroval jsem se do místního cyklistického oddílu a jezdil za starší žáky. To už jsem i já navštěvoval garáž, ve které jsem tehdy dostal své první kolo. Teď jsme tam ladili moje kolo na závody. Sledovali jsme tenkrát každý rok Závod míru a přilepení k televizním obrazovkám jsme fandili našim cyklistům. Byl jsem několikrát osobně u dojezdu etapy, kde jsme pak s kamarády naháněli cyklisty a škemrali o podpis.
Dnes už na kole nejezdím, ale pořád vzpomínám na to, jak jsme za minulého režimu sháněli mé první kolo a jak si ke mně nakonec našlo cestu. V paměti mám dost živě i několik pádů a pěkný silniční lišej, který jsem si mnohokrát vysloužil. I to, že se vstalo, prohlédla se zranění a jezdilo se dál.
Srovnání s dnešním trhem mi přijde skoro úsměvné. Tím, jak moc je to nesrovnatelné. V prodejnách s jízdními koly je nepřeberná řada značek, druhů i velikostí kol. Stejné je to s doplňky. Pamatuji si, jak složitě jsem ve své době sháněl cyklistické kalhoty. Dnes si koupíte kompletní dres a cyklisté, které potkávám, vypadají jako kdyby zabloudili z Tour de France.
Co k tomu dodat? Snad jen… Díky za tržní hospodářství, konkurenci a vše, co přináší po roce 1989 kapitalismus! A to se netýká jen prodejen s potřebami pro cyklisty.
Zdroje:
/ idnes.cz /
