Článek
Co byla rekreace ROH
Každé léto jsme s rodiči vyráželi na nějakou tu dovolenou. Byl jsem tenkrát ještě malý chlapec a musím říct, že jsem se na tyto dny docela těšil. Jezdili jsme většinou na čtrnáct dní, třeba jen tak pod stan, nebo k nějakým známým na chatu. Občas jsme také zavítali na rekreaci ROH (Revoluční odborové hnutí). V osmdesátých letech minulého století, to je doba, o které vyprávím, byl v ROH snad každý. Odborová organizace pamatovala na odpočinek pracujících a tu a tam nabídla letní, nebo zimní rekreaci. K tomuto účelu sloužila různá rekreační zařízení, která se honosně nazývala zotavovnami a byly rozmístěny po celém Československu ve městech i na horách.
Podoba rekreace ROH už v době, kdy jsem ji zažil já, neměla moc společného s rekreací, kterou mnozí viděli ve filmu z padesátých let ‚Dovolená s Andělem‘ a ‚Anděl na horách‘. Tam platil přísný řád a na každého rekreanta byl vyvíjen náležitý tlak, aby si řádně odpočinul, zrekreoval se na maximum a mohl se hned po dovolené zapojit do pracovního procesu a budování socialismu.
Jak to na takové rekreaci chodilo
Po objednání rekreace, vyplnění náležitých formulářů a zaplacení jsme obdrželi rekreační poukazy a většinou čas a místo nástupu do rekreačního vlaku, který tenkrát Československé státní dráhy (ČSD) vypravovaly. Po dojetí do cílové stanice si nás většinou hned před nádražím vyzvedli pracovníci zotavovny, do které jsme směřovali a autobusem nás dovezli až na místo.
Tam jsme dostali na recepci klíče od pokoje a informaci, že oběd bude v určitou hodinu v jídelně. Ubytování pro mě jako malého kluka bývalo docela vzrušující – hlavně moment, když se otevřel pokoj a poprvé jsme viděli, jak vypadá. Někdy to bylo zklamání, jindy to zase docela ušlo.
Na obědě jsme dostali svá místa, která nám pak patřila po celou dobu rekreace. Byli nám představeni kulturní a sportovní referenti, kteří se měli starat o naše kulturní a sportovní vyžití. My jsme jejich služeb nikdy nevyužívali, použili jsme pokaždé jen stravování a ubytování a program jsme si dělali prakticky sami. Na prvním obědě nám řekli, že každý den dostaneme jídelní lístek na den příští a můžeme si v něm zaškrtnout, co budeme následující den chtít k večeři a co k obědu. Snídaně byly řešeny většinou formou švédských stolů. Jelikož jsme jezdili převážně na dovolené na hory, měli jsme rádi turistiku a podnikali hodně turistických výletů, stávalo se, že jsme se na oběd nemohli dostavit. V takovém případě jsme měli ráno u snídaně připravený balíček se studeným obědem.
Tento typ rekreace, pokud ho člověk trávil podle scénáře příslušné zotavovny, se samozřejmě přibližoval tomu, co jsme znali ze zmiňovaných filmů. Na turistické výlety chodili ostatní hromadně se sportovním referentem, s kulturním zase absolvovali seznamovací a rozlučkový večírek plný těch nejstupidnějších her. Moji rodiče, a tedy i já, jsme se tohoto hromadného rekreování nikdy neúčastnili. Sami jsme si plánovali, kam a kdy půjdeme.
Pamatuji se, že jsme párkrát využili nabídky kulturního referenta, který nabízel večer promítání nějakého filmu. A byly to filmy tenkrát normálně uváděné v kinech, ne nějaké socialistické agitky, nebo filmy sovětské výroby. Vzpomínám, že jsem takhle poprvé viděl film Pane, vy jste vdova!.
Po uplynutí rekreace jsme u poslední snídaně dostali balíčky jídla na cestu a stejně, jak nás přivezli, nás zase odvezli na nádraží.
Vzpomínám na některá místa, kde jsme s rodiči strávili dovolenou – tedy rekreaci ROH.
Zotavovna ROH: Lázně Sedmihorky
Tato dovolená mi utkvěla v paměti asi nejvíc. Jednak jde o krásné místo v Českém ráji v těsné blízkosti hradu Trosky a pak si tu pamatuji na zážitek, který mi přímo učaroval.
Vyrazili jsme s maminkou a tatínkem na jednu z mnoha turistických tras a jak tak jdeme lesem, nebyli jsme ještě ani moc daleko od naší zotavovny, uviděli jsme v lese stát větší množství aut. Vidět na tomto místě v chráněné krajinné oblasti jedno auto je celkem rarita. Ale deset aut, a z toho několik nákladních – to už bylo fakt divné. Když jsme procházeli kolem aut zaparkovaných na lesní cestě, za okýnkem jednoho z nich jsme viděli cedulku s nápisem „Filmové studio Barrandov“.
Už odmala se mi líbilo, když jsem někde v televizi narazil na to, jak se točí film. Teď jsem to uviděl naživo, když jsme došli na nedalekou paseku. Hemžilo se to tam lidmi a dětmi. Rozestavovali tam velké stativy s reflektory, každý někde pobíhal. Po dotazu na jednoho z techniků, co že tam natáčejí, jsme se dozvěděli, že český film pro děti ‚Mrkáček Čiko‘.
Se mnou už nebyla řeč: usadil jsem se na pařez a odmítal jít dál. Rodiče šli na túru sami a vyzvedli mě při zpáteční cestě, asi za čtyři hodiny. Odešel jsem s nimi na oběd, odpoledne se na natáčecí plac opět vrátil a koukal na filmaře až do večeře. Vzpomínám, že tohle byl tenkrát můj velký zážitek.
Zotavovna ROH: Kysuca na vrcholu Bílý Kříž v Beskydech
Na tuto dovolenou mám také jednu vzpomínku, i když ne moc pěknou. Byla to jediná rekreace, na kterou jsme se dopravovali vlastním autem.
Jeli jsme tehdy z výletu a v jedné táhlé zatáčce jsme, už nedaleko Bílého Kříže jsme nabourali do protijedoucí žluté Tatry 603. Nebylo to nic hrozného, my jsme na naší Škodovce měli pomačkaný levý přední blatník, Šestsettrojka levý zadní.
Řidič protijedoucího auta dostatečně nezpomalil a vjel v zatáčce až na druhou polovinu vozovky. Po srážce z Tatrovky vystoupil chlap, přišel až k mému tatínkovi a strašně se mu omlouval. Vytáhl z náprsní kapsy služební průkaz VB (Veřejná bezpečnost) a peněženku. Prosil tatínka, aby nevolal místní dopraváky, cpal mu tisíc korun a že to vyřeší mezi sebou. Tatínek souhlasil, vzal si peníze a odjeli jsme. Těžko říct, jestli se provinilec bál nějakého postihu, nebo u něj šlo třeba o černou jízdu – to už jsme se nikdy nedozvěděli.
To je jen malý výčet dovolených strávených za socialismu v zotavovnách ROH. Když jste si dovolenou naplánovali sami, nechodili s ostatními v houfu a neúčastnili se jejich družebních akcí, myslím, že to bylo docela dobře strávených čtrnáct dní.
