Týden mizerného pohraničníka. Ve službě jsem spal, pil a chodil za holkou

Následující „týden“ je složený ze skutečných zážitků, které jsem během základní vojenské služby prožil v různých obdobích roku.

Dneska mám první službu v lese s psovodem. Venku je tma, zima a spousta sněhu. Psovod je tu o rok déle než já. Vyzná se. Na to spoléhám, protože já vím jen to, co mi řekli v učebně. Snad ten kluk bude vědět, co máme dělat, kdyby se něco pos… Nepovedlo.

„Poprvý, Veselý?“ ptá se mě psovod a usmívá se.

Jen kývnu na souhlas. Kdybych tvrdil, že jsem v klidu, strašně bych kecal.

„Bažanti jsou vždycky podělaný. Bude to dobrý,“ řekne psovod povzbudivě a mrkne na mě.

„Nejsem podělanej!“ bráním se, ale můj hlas zní nezvykle chraplavě.

Máme projít okruh po lese. V noci. Po lese, kde je snad metr sněhu, nepotkáte tam živáčka, je tam jen ticho, tma a mráz. Pod nohama nám křupe sníh. Kromě toho a funění psa není slyšet vůbec nic. Je vidět sotva na pár kroků před sebe. Sníh v korunách stromů sem nepustí ani to málo světla, které je mimo les.

„Můžu si…,“ začnu, ale psovod mě přeruší mávnutím ruky.

„Žádná baterka, mohli by vidět světlo. Budeš snadnej terč,“ zasyčí do šera.

Zastavím se. Jako čí terč? Křupání sněhu utichne, když si můj společník všimne, že nejsem vedle něj. Bez jediného slova počká, až ho doženu. Pak zas jen křupe sníh.

Někde za polovinou okruhu zaslechnu vzdálený zvuk. Zní skoro jako kroky. Rozbuší se mi srdce a začne mě zaplavovat adrenalin. A strach. Co je to? Narušitel? Poplašeně se rozhlížím. Co když na mě míří? Zvuk se ozve znovu. Blíž. Mráz se mi najednou zdá štiplavější. V tom ticho prořízne něco, co zní jako štěkot pekelného psa. Nikdy jsem takový zvuk neslyšel. Až nadskočím, když se rozlehne celým okolím. Psovod i pes zastaví. Nebyl to náš pes! Ten stojí a vrtí ocasem. Co je to? Vlci? Napínám uši, abych v tichu, které se mi teď zdá až nepřirozené, zaznamenal i ten nejmenší zvuk. Podivný štěkot se ozve znovu.

„Pojď!“ vyzve mě psovod klidně.

Odmítám se pohnout. Jsem přimražený na místě. Další štěkavý zvuk. Přibližuje se nebo se vzdaluje? Náš vlčák pobíhá kolem a očichává sníh.

„Ty si měšťák, že jo?“ ptá se psovod pobaveně. „To je srnec, ty pitomče. Varuje před náma ostatní. Proto takhle štěká.“

Ticho lesa už nenarušuje jen bekání srnce. Přidal se k němu i psovodův smích.

Dneska mám od šesti ráno pátrání. To znamená, že v civilu, s pistolí v podpažním pouzdru, mířím do chatové oblasti. Mám za úkol obejít okruh a všímat si lidí a aut, která neznám. Pokud na něco takového narazím, mám to hlásit na rotu, aby poslali pátrací hlídku. Zdůrazňuji, mám to za úkol. Dělám to? No… Někdy možná ano. Před měsícem jsem se tu seznámil s lidmi, kteří tu mají chatičku. Byli tu kontrolovat vodu. Pozvali mě na kafe a buchtu. Mají tu takový výklenek u dveří, kam zvenku není vidět. V něm mi nechali židli. A klíč od bočních dveří. Tam paní dala malý plynový vařič, konvici, hrnky a kafe. Takže co dělám místo hlídek? Sedím tu schovaný a piju kafe. Pak honem prolítnu zbytek okruhu, abych tam byl vidět a někdo mě nenaprášil.

Průšvih! Dneska jsem měl zase hlídkovat v chatové oblasti. Jenže je krásně a já v noci špatně spal. Ti blbci nám houkli bojový poplach. Jako idioti jsme museli dvě hodiny stát s plnou polní před rotou. Prý to poručil lampasák, co je u nás na kontrole. Nevyspalý a s mizernou náladou jsem vyrazil na pátrání. Sluníčko svítí a ve vzduchu je skoro cítit léto. Líně se táhnu po cestě. V tom mě napadne…

„Když mě nenechaj chrápat, zařídím se po svým.“

Hned po tomhle nápadu uhýbám z hlavní cesty směrem k nízkým smrčkům. Sundám si kabát, smotám ho do klubíčka a položím ho pod smrček. Lehám si do trávy a sleduju mraky nad sebou. Během chvilky spím.

„Vojáku!“ zahřmí kdosi.

S trhnutím se posadím. A do pr…! Ten lampasák, co je tu na kontrole. Jeho řidič mnou lomcuje. Řve na mě snad pět minut. Následuje cosi, čemu říkají soud. Dostávám podmínku a přednášku o tom, jak se má chovat správný voják, kterému naše socialistická vlast svěřila strážení hranic. Mám to někde. Úplně někde.

Ve městě nedaleko se koná mezinárodní akce. Očekává se, že východní Němci (a nejen oni) budou chtít za kopečky. Proto platí režim zesílené ochrany. To znamená víc hlídek, hlídky, co se nikdy nedělají, zákaz vycházek i dovolených, prostě pakárna…

„Nazdar mladej, tak jedeme?“ zdraví mě civilní pomocník Pohraniční stráže.

Právě jsem přišel do vesnice, kam mě poslali, abych s ním držel motohlídku. To znamená, že máme jezdit jeho autem kolem vesnice a hlídat neobvyklý pohyb. Především cizí auta. Nasednu na místo spolujezdce. Pomocník je chlapík v důchodu, ke kterému občas chodím na pivo, když mám být na pátrání. Když nasednu, mrkne na mě, natáhne se na zadní sedačky a tam pustí rádio na plné pecky. Cosi zacinká. Když se narovná zpátky za volant, podává mi pivo a sám si taky otevírá lahev. Otočím se dozadu. Vedle řvoucího magneťáku je basa piv. Jo, tohle bude skvělý!

„Podej mi pívo, vojáčku!“ vybízí mě pomocník.

Jezdíme tu už čtyři hodiny. Vypil jsem pět piv. On taky. Přesto řídí a já se tvářím, že pátrám. Uteče další hodina.

„Za chvíli končíme, mladej. Tak si ještě dej pivo!“ vybízí mě. „Hodím tě, kam až můžu, jo?“

„Tak jo. Vyzvedneme ještě Fandu?“ vzpomenu si na druhého pátrače.

Ten by měl obcházet vesnici pěšky. Ve skutečnosti sedí na kafi u jedněch lidí ve vsi.

„Jasný, mladej!“

Před domem, kde by měl být Franta, pomocník zatroubí. Náš domluvený signál. Fanda vyleze ven v pantoflích. Řeknu mu, že nás pomocník hodí někam k lesu. Fanda se jde přezout a pak už se souká do auta.

„Taky si vem pivo, mladej!“ nabízí hned pomocník.

Fanda si ochotně bere lahev a další podává mně. Ucucávám ho, když projíždíme poslední okruh. Zatočíme směrem k lesu. Na křižovatce potkáváme druhé auto. Jede před námi.

„Ty vo*e, proč mají nálepku DDR?“ ptám se všeobecně posádky auta.

„To jsou východní Němci! Jedou k hranici,“ zhodnotí situaci bystře Fanda.

„Co mám dělat?“ křikne pomocník a rozhlíží se. „Já je zablokuju!“

Než stihneme jakkoliv reagovat, šlápne na plyn, až lahve v base zacinkají. V příští vteřině už blokuje cestu autu, které zpomalilo. Otevřou se dveře řidiče i spolujezdce a z auta vystoupí dva mladí kluci s batohy na zádech. Několik vteřin na nás koukají, pak se rozejdou do pole.

„Musíme za nima!“ houkne Fanda.

Myšlenky mi v hlavě pádí jako splašené. Co se to jako děje? Kde se tu vzali? Co když nám něco udělají?

Následujeme je do pole. Křičíme na ně, aby se zastavili. Vsadím se, že vypadáme stejně vyplašeně jako oni. Někdy v té době se zapojí ta část mozku, kam mi nalili postup zadržení narušitele. Než se stihnu rozkoukat a uvědomit si, co se děje, držím mladíka a nasazuju mu pouta. Fanda dělá totéž u toho druhého. Pomocník pobíhá kolem a ptá se, co má dělat.

„Jeď do hospody zavolat na rotu, že máme zadržení,“ instruuje ho Fanda.

„A schovej to pivo do kufru!“ dodám, když pomocník běží k autu.

Než přijede hlídka, neřekne nikdo ani slovo. Kluci sedí na zemi a mlčí. My stojíme nad nimi a snažíme se vstřebat, co se to tu právě stalo. To už ale přijíždí ostatní, aby si zadržené přebrali. S nimi ten stejný lampasák, co mě před týdnem načapal, jak spím pod smrkem. Přebírají si dvojici mladíků.

„Kterej idiot mu spoutal ruce a nechal mu batoh?“ ječí lampasák.

A takhle proběhlo moje první a jediné zadržení. Byl jsem přiopilej, v autě s pomocníkem Pohraniční stráže, který vypil za den víc piva než vody, s Fandou, co strávil den u místních… Úplně náhodou a skoro až omylem.

Dneska mám volno. Poflakuju se v pokoji a čtu si, když dozorčí na chodbě zařve: „Veselý, do služby!“

„Ale já mám mít volno,“ bráním se, když za ním dojdu.

„Vím, no. Běž za velitelem. Bez keců, Veselý,“ zarazí dozorčí moje další protesty.

Neochotně se šourám do kanceláře velitele. Jak to, že je pořád tady? Je osm večer! To už jsou obvykle lampasáci doma u rodin. Odpověď dostanu hned potom. Velitel se vrátil, protože přišlo hlášení z města. Je tam zábava a potuluje se tam podezřelá osoba.

„Takže tě odvezou do hospody. Tvař se, že jsi na zábavě, jako ostatní. Všímej si, jestli někdo vypadá podezřele. A dej si pivo, ať nejsi nápadnej. Ale jenom jedno!“ udílí mi velitel rozkazy. „Za hodinu po vysazení zavolej a podej hlášení.“

Když mě auto vysadí kousek od hospody, připadám si skoro jako Kolombo. Detektiv v utajení! Mám zbraň, mám hlídat podezřelého, mám podat hlášení. Jsem detektiv v utajení! Já byl blbec, co? Dneska se tomu musím smát.

S největší vážností jsem se vmísil mezi lidi na zábavě. Musel jsem působit fakt nenápadně, jak jsem tam každého skenoval přísným pohledem a zároveň sledoval hodinky. Nevšiml jsem si nikoho. Jen jednoho chlapíka v bundě, na které byla německá vlaječka na rukávu. Za hodinu jsem se prokázal hostinskému průkazem a z kuchyně jsem volal na rotu. Zvedl to velitel.

„Nezaznamenal jsem nic zvláštního,“ ohlásil jsem. „Akorát chlapa, co má bundu s německou vlajkou na rukávu.“

Dostal jsem nařízeno, že mám jít vedle na stanici veřejné bezpečnosti (dnes policie). Že o mě vědí a mám tam čekat, než pro mě někdo z roty přijede. Čekal jsem skoro tři hodiny. Policajt, který měl službu, mi uvařil kafe a povídali jsme si. Porovnávali jsme si pistole, byly úplně stejné. Svěřil jsem se mu, že mám strach, abych neztratil náboj, protože nám to pečlivě hlídají.

„Já vím, no. Taky jsem byl u pohraničníků,“ překvapil mě odpovědí, než se natáhl ke stolu, odkud vyndal tři náboje a podal mi je. „Na, ať nemusíš být tolik na nervy. Pořád nosíte pouta a nemáte klíček?“

Souhlasně jsem pokýval hlavou.

„Na.“ Podal mi klíčky. A krabičku cigaret. „A tohle si vem taky. Na vojně je to na prd.“

Kolem jedné ráno mě vyzvedli. A skončilo moje dobrodružství jakožto samozvaného Sherlocka.

Dneska jsem zase měl jít na pátrání do chatové oblasti. Jenže v létě jsem tu potkal Evu. Jezdí sem s rodiči na chatu. Začali jsme spolu chodit. Dneska tu byli naposledy před zimou. Pomohl jsem jim zazimovat chalupu, dal si povinné kafe s rodiči a vyrazili jsme s Evou na procházku. Jaksi jsme se zdrželi a já se z pátrání vrátil o dvě hodiny později, než říkal rozpis. Dalo mi dost práci vysvětlit to… Naštěstí mě dusil jenom dozorčí, velitel tu dneska není. Nakonec sám nechtěl mít problémy a řekl mi, že za cigára nic neřekne. Měl jsem štěstí! Navíc… S Evou to fakt stálo za to!