Článek
Vznik a osud vily Zámeček před válkou
Na východním okraji Pardubic ve čtvrti Pardubičky stojí vila, kterou si zde nechal roku 1885 postavit hrabě Jiří Larisch-Mönnich. Už při výstavbě ji místní občané začali nazývat „Zámeček“. Vila byla během let několikrát prodána i pronajata, až v roce 1937 přešla do majetku města Pardubic a usídlila se v ní část vojenského jezdeckého učiliště.
K čemu Zámeček sloužil po okupaci
Po německé okupaci v roce 1939 se ze Zámečku stal vojenský objekt, ve kterém sídlil prapor záložního policejního pluku Böhmen, tzv. Schutzpolizei. Ten si v objektu zřídil cvičnou střelnici. Po atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha se ze cvičné střelnice stalo popraviště pardubického gestapa. Na tomto popravišti bylo během 19 dní v červnu a červenci 1942 popraveno 194 osob z Pardubicka, Kolínska a Královéhradecka.
Popravení obyvatel obce Ležáky
Mezi popravenými byli i občané z obce Ležáky a spolupracovníci výsadku Silver A.
Jarmila Doležalová, dcera jedné ze dvou dívek, které přežily likvidaci Ležáků, vypráví ve vysílání Českého rozhlasu Pardubice, co se dělo na Zámečku a v jeho nejbližším okolí.
„Schutzpolizei začala popravovat v areálu Larischovy vily už 3. června 1942, tehdy bylo na popravišti zastřeleno pět osob. Všechny popravy skončily 9. července 1942, krátce po ukončení stanného práva. Ve středu 24. června 1942 byli obyvatelé Ležáků zaskočeni příjezdem Schutzpolizei, gestapa a četníků do Ležáků. Byli násilně nahnáni do netěženého lomu a potom převezeni do Zámečku v Pardubicích. Mnozí z nich nebyli zapojeni do odboje a netušili, proč se tak děje. Důvod byl takový, že obyvatelé Ležáckého mlýna podporovali parašutisty z výsadku Silver A. Ve mlýně od května nastálo bydlel Josef Potůček. Ten vysílačkou Libuše přímo z Ležáckého mlýna vysílal do Londýna. Z tohoto důvodu gestapo celé Ležáky vypálilo a postupně popravilo 37 osob.“
Jarmila Doležalová dále vypráví: „Do sklepení pardubického Zámečku nechalo gestapo převézt celkem 47 ležáckých obyvatel, z nichž jedna žena, Marie Kouřílková tam pobývala přechodně, protože vypomáhala mlynáři Jindřichu Švandovi. Tito lidé byli umístěni ve sklepení Zámečku a tam strávili své poslední hodiny. Třináct dětí bylo od rodičů nebo známých odděleno a kolem sedmé hodiny začala jejich selekce, kdy každá matka s dítětem odešla do kanceláře a tam nahlásila jeho jméno. Iniciály napsali Němci na cedulku, kterou dítěti pověsili na krk, a tak ho ta maminka na dvoře předávala do autokaru. Němci samozřejmě věděli, že se matky budou bránit, a tak vymysleli lest. V autokaru čekala na děti paní Kouřílková a ony jí ty děti předávaly, s tím, že paní Kouřílková se o ně postará. Pro ty ženy to byla jakási jistota, že paní Kouřílková, kterou z Ležáků znaly, dá na jejich děti pozor. Nemohly tušit, že je to naposledy, co své děti vidí a že za několik hodin se ty děti stanou povětšinou sirotky. Nejmladší z těchto 13 dětí, Pavel Sýkora, měl přímo ten den první narozeniny. 11 dětí se už nikdy do vlasti nevrátilo. Pravděpodobně je zastřelili sami členové Lodžského gestapa nedaleko Chełmna. Dvě z dětí byly vybrány na poněmčení, byly to Jarmila a Marie Šťulíkovy, tedy moje maminka a moje teta. Ty pak měly to štěstí, že byly v roce 1946 postupně repatriovány do vlasti.“
„Zbylých 33 obyvatel Ležáků čekalo ve sklepení Zámečku a prožívalo poslední chvíle svého života. Mezi nimi byly nejmladší patnáctiletá Helena Skalická a šestnáctiletá Růžena Tomková. Před čtvrt na deset večer byly všechny osoby zavedeny na nedaleké popraviště a u kůlů postupně popraveny.“
Sklepení Zámečku, tady byli obyvatelé Ležáků drženi před popravou.
Poprava mrtvého těla
Mezi popravenými na popravišti pardubického Zámečku byla také Taťána Hladěnová.
V zimě 1942 se manželé Hladěnovi stali spolupracovníky výsadku Silver A. František Hladěna, bývalý motocyklový závodník a zakladatel závodu Zlatá přilba, měl v Pardubicích autodílnu. V zahradním altánu za autodílnou ubytovali manželé členy výsadku Silver A, Alfréda Bartoše, Josefa Valčíka a Jiřího Potůčka. Mimo další pomoc Taťána Hladěnová společně s Hanou Krupkovou kontaktovaly Zdenu Bočkovou a přesvědčily ji, aby pomohla výsadek napojit na Václava Morávka. Ženy fungovaly také jako spojka mezi Pardubicemi a Prahou.
Když 16. června 1942 došlo ke zradě Karla Čurdy, dostalo se gestapo ke jménům a adresám spolupracovníků parašutistů. Mimo jiné zatklo Hanu a Václava Krupkovi. V jejich bytě gestapo nalezlo i Bartošovy záznamy. K dalšímu zatýkání docházelo postupně, jak byla konspirace prolamována. František a Taťána Hladěnovi byli zatčeni 20. června 1942. Byli převezeni na pardubickou služebnu gestapa a krutě vyslýcháni. František Hladěna zahynul ještě během výslechu. Taťáně stejně, jako Haně Krupkové, byla nabídnuta spolupráce. Na rozdíl od Krupkové ji ale Hladěnová nepřijala. Obě ženy se ještě setkaly den před smrtí Taťány Hladěnové v Pečkově paláci v Praze.
Taťánina rodina se znala s úředníkem pardubického gestapa, který navštěvoval vinárnu jejího bratra Petra Vranešiče. Přes něj byly vedeny pokusy o záchranu Taťánina života. Gestapák k tomu ale buď neměl možnost, nebo vůli. Aby uchránil svou známou od hrůzy z popravy, připravil ji o život sám střelou do srdce. Potom odvezl její tělo na popraviště pardubického Zámečku, kde zinscenoval popravu. Proto je její jméno uvedeno na seznamu popravených ze dne 2. července 1942, přestože tam skutečně popravena nebyla.
Po skončení poprav
Každé ze 194 těl bylo po popravě odvezeno do pardubického krematoria, kde byla těla spálena a popel byl vysypán do řeky Labe.
Po ukončení poprav bylo samotné popraviště zlikvidováno. Ještě před koncem války byl do prostor Zámečku umístěn český útvar požární policie.
Po válce
V poválečném období sídlila na Zámečku Škola důstojnického dorostu. Československé armádě objekt sloužil až do roku 1956.
V červenci roku 1946 byl na bývalém popravišti položen základní kámen pomníku, který byl dostavěn roku 1949, a který se na pietním místě nachází dodnes. V roce 1975 zde byla zbudována výstavní síň, připomínající hrůzy, které se tu za druhé světové války odehrály.
Zdroje:
